Je to má první vzpomínka na vánoční pečení…Je to už stráášně dávno, ale vybavuji si, že jsem si připadala svátečně a důležitě… Nevím, kolik mi tenkrát přesně bylo… ale vzpomínám si ještě na něco – na úhel pohledu:)… Mamka nejdříve sama připravovala na stole těsto a my se sestrou ji u toho obdivně:) pozorovaly. V úrovni očí jsem rukama svírala desku stolu… Viděla jsem jen tak-tak:) Mno, schválně – zkuste si to… vzdejte se na chvilku své výšky… svět vypadá zezdola trochu jinak…
Jenže to jsme teprve u vnímání světa kolem dětskýma očima… což teprve jejich rozoumek! Co všechno se dětem musí honit hlavou, když pozorují nás – „dokonalé a vševědoucí, všemocné, všeumějící“ dospěláky? Jsme jejich jistota, věří nám, poznávají svět i přes nás… i když někdy z trucu dělají, že né. 🙂
Když měla moje nejmladší sestra 4-5 let, ještě jedla párky… Né, že by jí tak chutnaly:), jí se prostě líbily. (Jako tvarově! Prosím, neřešte to! jste dospělí a tak to vidíte jinak:) (Dnes má patnáct a maso je „blé“:) Jako malá vždy dopředu hlásila, že chce jen jeden „páreček“!
Někdy tou dobou byla na návštěvě u naší další (dospělé:) sestry (jsme holt velká rodina :). Starší sestra chtěla čtyřletému vyžleti dopřát a namísto jednoho! párečku:) do vajíček nakrájela jeden a půl… Malá sestra seděla nad talířem, na kterém zadumaně preparovala nakrájený párek z míchaných vajíček:)… načež se zaujetím vědce:) k sobě polohlasem pronesla: „Ten párek musel mít před rozkrájením strašně zajímavej tvar! Je to zvláštní, ale on má vážně 3 konce!:)… 🙂 🙂 🙂 Musím se tomu (dospěle:) smát, ale starší sestra prohlásila, že se vážně trošku zastyděla… dětský pohled na věc byl jasný – malá objevila něco zajímavého:) a snažila se tomu přijít na kloub, hledala nějaké logické řešení… Ale vůbec ji nenapadlo, že by ji třeba někdo šidil…
Já, když jsem ještě byla malá holka… Dobře, dobře:), rejpalové! 🙂 Upřesňuji! Když jsem zkrátka neměřila ani mých současných 155 cm:), tedy, když jsem byla dítě, jsem si jeden čas myslela, že při cestování do jiné evropské země, můžete použít auto, případně letadlo… Ale když cestujete přes moře, třeba do Ameriky, musíte použít raketu:)… Všechno do sebe tak nějak zapadalo – tenkrát se do Ameriky moc nelétalo, tím jsem si vlastně vysvětlovala skutečnost, proč nikdo z mého okolí není kosmonaut 🙂
Jako děti jsme se rozhodly překvapit naše rodiče a vykopat na zahradě bazén… Kopat jsme začaly uprostřed trávníku a s nadšením jsme kopaly a kopaly… Jen já jsem projevovala jisté obavy, protože jsem si vybavila nějaký televizní dokument o tom, jak žhavý je střed Země:) Mimochodem to naše dětské nadšení nám vážně dodávalo sílu.
Přestože je to už děsně dávno, vzpomínám si, že „náš bazén“ byl vážně velikej (zastavily jsme se u růžiček:) a zpětně docela oceňuji postoj mého táty, který po příchodu z práce na něj (na „bazén“:) nevěřícně koukal… Je pravda, že sice nepochválil, ale také se nerozčílil:) (to on nikdy nedělá:) a řekl jen jediné slovo – „zasypat!“:)
Nebo řekněte! Schválně! Kdo z Vás si nikdy jako dítě nepředstavoval konec světa?:) Já jsem si ho představovala něco jako obzor na kopci, ostnaté dráty (to víte, to bude asi tou železnou oponou, za kterou jsem vyrůstala:) a všude velké tabule a varování: „Konec světa, Nepřibližujte se, Vstup na vlastní nebezpečí“… a tak:)
Nedávno jsme byli na výletě a já jsem si tuto mou představu zase úplně živě vybavila, když jsme objevili úplně vzorové místo „pro konec světa“:)… Naše fantazie se rozjela naplno:) i počali jsme rozvíjet naše podnikatelské plány s tímto místem… Výroba výstražných cedulí, pohlednic, cestovka atd… Úplně jsme viděli japonské turisty fotící se pod varováním „Konec světa – nenaklánějte se“. 🙂
Nedávno jsme se známými živě diskutovali o Ježíškovi… jak jsme si ho v dětství představovali… padali varianty stařeček, miminko, andílek… Moje kamarádka si ho představovala jako ježka:)… Mnó, uznávám, že jistá gramatická podoba při hodně velké! dětské fantazii by tu byla: ježeček – ježíšek:) A když si k tomu ještě přidáte obrázky v dětských knížkách, kdy ježeček na svých bodlinách také leccos odnosí. 🙂
Když zalévám květiny v kuchyni, musím si vzít malé „štokrle“, z něj vylézt na vysoký stůl, hóódně se natáhnout a teprve pak se mi podaří květiny kdesi u stropu zavlažit… Jak jsem tak stála na tom stole a rozhlížela se kolem, vypadala ta naše kuchyňka pohledem ze shora tak nějak jinak… Vzhledem k mé nenadálé výšce a také díky mé krátkozrakosti jsem tak nějak přestávala rozeznávat drobečky (co je nikdo nezametl!) na zemi… Panečku! To se to musí žít! Takhle s nadhledem!:)
Představuji si, že Vám třeba za 30 let budu právě takhle s nadhledem mých šedesáti let popisovat, jak jsem viděla svět ve třiceti:)… Budu Vám o tom psát… A přestože už teď vím, že se tomu budu smát:), není mi to nic platné, protože zkušenosti se nedají jen tak předat:), svět si musíte zkrátka prozkoumat „vlastnoručně“… nejdřív na kolenou a po čtyřech a pak s nadhledem (a shovívavostí, že?:) dospěláka…