No a s tímhle snem usínám v panelákovém bytě. Ano, máme 3+1, téměř 80 m2, celý po rekonstrukci podle našich představ, ale…. Je tu to ale, které mě nenechá užívat si to, co ne všichni mají.
Vyrostla jsem v panelákovém bytě, proti panelákům v podstatě nic nemám, několikrát jsem tohle bydlení vyhodnotila i jako lepší než některý z domečků mých známých :).
Jenže není panelák jako panelák. Ten náš „nový“ má totiž 8 pater, na každém z nich jsou 4 byty, tj. 32 rodin v jednom věžáku, při průměrném obydlení 3 osobami je to…. je to šílený počet lidí, které ani po 2 letech neznám nejen jmény ale ani je nepoznám na ulici.
Jediným poznávacím a rozlišovacích znamením jsou jejich psí nájemníci, takže je dělím na: pejskaře a ostatní. Pejskaři mi každé ráno popřou hezký den úporným jekotem pod okny (bydlíme v 1.patře, přímo nad „stezkou pro psí potřeby“), kdy se snaží zabránit rvačce mezi svým a sousedovým psem.
No a ti ostatní se stejnou stezkou vydávají o pár hodin později se svými ratolestmi na místní hřiště. Pejskaři se touhle skutečností baví, ti ostatní se úporně snaží, aby jejich dítko neuklouzlo a neodneslo domů to, co na stezce pejskaři nechali ležet :(. Mimochodem, patřím k těm „ostatním“.
No a ten zbytek potom „roznesou na kopytech“ dítka z blízské mateřské školky 🙂
Tohle je jeden z mých argumentů, proč toužím po domečku a v našem bytě se nemůžu zabydlet.
Jenže. Jenže jiné argumenty mi mluví proti. A ty jsou, bohužel, mnohem pádnější. Finance.
Přesto si svůj sen nenechám vzít a jsem přesvědčená o tom, že jednou se moje děti budou prohánět po prostorném obýváku s krbem, kde bude stát vánoční stromeček a v létě si uděláme výbornou snídani na terase a budeme koukat, jak vychází sluníčko…