To byla jízda. 🙂
Těšila jsem se jak malá holka. Celou akci jsem měla organizačně na starosti – od pozvánek, přes společnou večeři až po ubytování. Takže jsem věděla, kdo přijede a z jaké dálky… Jsme totiž z celé republiky, v době, kdy jsem studovala, byly v naší republice pouze dvě školy tohoto druhu, takže jsme parta složená z měst: Chomutov, Most, Teplice, Ústí, Nový Bor, Liberec, Jablonec, Litoměřice, Mělník, Tachov. Připadá mi neuvěřitelné, že je to 20 let, co jsme složili tu naši zkoušku z dospělosti…
Motýlci mi poletovali v bříšku od rána, trochu nervozitou, aby všechno klaplo a trochu nejistotou, jestli všichni ohlášení v pořádku dorazí a jestli je bez problémů poznám…
Překvapili hned zpočátku. Sraz byl v 17 hod. a drtivá většina už byla na místě! Našla jsem je naprosto neomylně podle hluku, resp. podle smíchu, no spíš podle výbuchů smíchu. 🙂
Uvítání bylo velmi milé a příjemné, vrhli se na mě, kluci mě olíbali a holky sevřely v náručí a já doznávám, že jsem se „tetelila“. Byl to krásný okamžik, který byl navždy zasunut do mé paměti. Usadila jsem se, objednala jsem si a rozhlédla se po rozesmátých obličejích – všichni se usmívají, dobře se baví a to je báječné. A vypadají skvěle, několika klukům trochu ubylo lebkovitého porostu, někdo nabral nějaké to „závažíčko“, sem tam „vějířek“ kolem očí, ale jinak jsou úplně stejní. Ani minutu není ticho. Pořád se vypráví… Někdo je duchem na chmelu (a to tedy bylo NĚCO), jiný znovu maturuje, některá právě prožívá porodní bolesti a druhá vede svého potomka poprvé do školky a další právě míří do tanečních… je to opravdu pestrá paleta. A právě dorazil kluků vzor, holek lásky terč a nás všech ochránce a anděl strážný, milovaný třídní! Vrhli jsme se na něj, upřímně a radostně. Asi jsme se opravdu tolik nezměnili, protože nás s naprostou jistotou poznával. Jedním z nejzábavnějších okamžiků celého večera bylo právě jeho vyprávění, náš třídní se rozpovídal. Poprvé se s námi takhle „odvázal“, zjevně vyhodnotil, že už jsme skutečně dospělí a tak se „osmělil“ a pochlubil se svou vlastní dvojkou z chování na gymnáziu, vyhazovem z VŠ kvůli nedostatečným znalostem z matematiky a svou praxí na jazykové škole, kde byl jediným zástupcem silnějšího pohlaví. 🙂
Kolem desáté se ozval „náš“ fotograf, měli jsme a stále máme jednoho výrazného šikulku (on se tím i živí), že nás chce všechny na společné foto a zavelel: „A chci teď hned, dřív než se mi zhulákáte.“ Troufnu si k tomu jeho výroku podotknout, že některé své spolužáky podcenil a některé přecenil, jedna část už měla lesknoucí se očka ve zmíněných 22 hod. a druhá skupinka se k alkoholovému ataku prozatím nepropůjčila… Focení proběhlo za hurónského rachotu, protože jsme nebyli schopní se porovnat, několikrát jsme se museli přesunout do větších prostor, no a když vykřikl: „Všichni k sobě!“ Kluci se začali mačkat na holky jako by nám bylo 17 a že jsme měli už tenkrát ve třídě víc kluků než holek, je na všech fotkách viditelné. Třídní do toho zahučel: „Jsem starý unavený muž, potřebuji to s bleskem a zprava, fotit jenom zprava.“ A tím rozesmál i fotografa…
Nakonec si alkoholu lízli všichni, včetně mé netrénované maličkosti, poněvadž a protože se kluci rozhodli nás poctít rundou a pak ještě jednou… No a pokračování té naší party už není ke zveřejňování, to už je jen pro uchování krásných vzpomínek…
A dnes mám opravdu těžký den. Všechno je v mlze, žaludek se mi houpe jako při námořní plavbě, jakýkoliv zvuk mi rezonuje v hlavě a přes to, co prožívá mé tělo, duše je naplněná nádherným pocitem ze setkání s milými lidmi a faktem, že jsem tuze ráda, že jsem je viděla. To je štěstí, krásný okamžik, jehož otisk mi zůstane v srdci.