Naše první cesta směřovala do Itálie a Francie, taťka pracoval pod dráhou a měli jsme do těchto zemí výrazné slevy na vlak. Cestu nám náš skvělý tatínek naplánoval tak, abychom každou noc z našeho pětidenního výletu strávili ve vlaku. Pendlovali jsme tudíž každou noc do jiné země a tak jsme ušetřili za nocleh.
Tatínek se rozhodl, že nesmím ztrácet ani minutu času a že je škoda nevyužít plný vlak lidí mluvících různými jazyky. Vyrážel na periodické průzkumné procházky po vlaku a sháněl mi příležitosti ke konverzaci v tom či onom jazyce, za což jsem mu byla NESMÍRNĚ vděčná.
„ Pojď se mnou, tam má nějaká paní problémy s průvodčím a nemluví německy“, rozrazil taťka dveře našeho kupé hned první den při průjezdu Německem. Bránila jsem se, že taky nemluvím německy, ale taťka oponoval, že jsem přece v páté třídě chodila do kurzu němčiny a že mi to neplatili nadarmo.
Ukázalo se, že paní má sice jízdenku do Francie jako my, ale chybí jí tam německá část, kterou my jsme tam měli a ten německý průvodčí to kupodivu považoval za problém. Chtěl po té paní, aby si v Norimberku, kde jsme měli stát půl hodiny, vystoupila a sehnala na nádraží nějakou kancelář, kde jí do té jízdenky dají nějaké razítko. Tatínek jí briskně nabídl mé služby, prý půjdu s ní a pomůžu jí s domlouváním.
Pochopila jsem, že tato cesta pro mě nebude v žádném případě odpočinková (a to jsem ještě netušila, že ve Vatikánu polezu za jazykovým zdokonalením až do zpovědnice…). Na norimberském nádraží jsme měly s paní co dělat, abychom se samy neztratily, natož najít kancelář s razítkem……. Málem nám i ujel náš vlak. Takže jsme se vrátily s nepořízenou, ale paní do Francie dojela a u nás v kupé vládla spokojenost, že jsem jazykově aktivní.
„Na konci vagónu sedí v kupé dvě Američanky,“ vracel se tatínek z brzké ranní procházky po našem vagónu, když jsem přejížděli z Itálie do Monaca. „Zakonverzuješ si s nima!“ Než jsem stačila něco namítnout, už mě smýkal do jejich kupé. Strčil mě dovnitř, oznámil: „To je moje dcera, ona mluví anglicky,“ a zmizel kdesi v honbě za dalšími jazykovými příležitostmi. Samozřejmě jim to oznámil česky, můj tatínek totiž nedisponoval žádným cizojazyčným slovem.
Oznámila jsem jim, že „My name is Tamina“ a že jsem „a student“ . Naštěstí holky byly v pohodě a udržovaly se mnou lehkou konverzaci, která byla jen trochu narušena opět mým taťkou, který do kupé přitáhnul i svého kolegu Jiřího, který cestoval i s manželkou s námi. „ Ten taky mluví anglicky“, prohlásil tatínek a postrčil Jiřího dovnitř. Přeložila jsem větu o tom, že dotyčný mluví také anglicky jakožto jediné vysvětlení jeho přítomnosti v kupé a myslím, že Američanky byly u vytržení.
„My name is Georges,“ řekl Jiří, čímž vyčerpal své konverzační příspěvky a nadále jen seděl v koutě u okna a přiblble se usmíval (stejně jako já). Původně jsem si myslela, že tatínkovi leží na srdci i jeho zdokonalení v angličtině, ale později jsem pochopila, že to byl nasazený agent, který měl hlásit, jak jsem si vedla.
Poté, co jsem několikrát anglicky oznámila, že jedeme do Monte Carla (taky nechápu, proč se mě na to tolikrát ptaly :-)) ), jsme zjistili, že jsme v Monte Carlu a i s Georgem jsem se vypoklonkovali z kupé.
V Monacu jsem byla nastrčena pouze k malé holčičce, která si sama hrála v zahradách pod knížecím palácem a jak se domníval můj tatínek: bude vděčná za kamarádku. Opravdu byla vděčná a chtěla po mě, abych si s ní hrála na schovávanou, takže moji rodiče a Jiří s manželkou odpočívali na lavičce a čekali, až si šestnáctiletá slečna dohraje na schovku. Ve volném čase si poslechli krátkou přednášku mého tatínka o tom, jak je konverzace s dětmi v jejich mateřském jazyce prospěšná.
„ Dojdi za tím policajtem, ať nám ukáže, co je odsud všechno vidět!“, vydal taťka rozkaz nahoře na kopuli chrámu Sv. Petra ve Vatikánu. Mladý carabinier to vzal jako výzvu, vše ochotně vysvětlil a poté mi šeptal do ucha, že jsem krásná a ptal se, kde budu trávit noc. Ptal se francouzsky, takže to bylo v pořádku a v rámci mého tréninku, takže tatínek jen spokojeně pokyvoval hlavou (navíc mu nerozuměl). Když jsem rodičům potom říkala, co mi to tam špital, vysvětlil mi, že je to povinnost každého Itala se na tohle zeptat a že to se mnou nemá nic společného. Prý by se na to ptal DOKONCE i mojí mamky, kdyby se ho tam šla zeptat ona. (Dodneška vidím to mamčino lehce pozvednuté obočí 🙂 ).
Dole v kostele bylo plno už zmiňovaných zpovědních budek a na každé byl nápis, ve kterém jazyce se tam můžete vyzpovídat. „To je paráda“, zaradoval se tatínek a rychle mi vybral zpovědníka. Tady jsem se opravdu zdráhala, zpovídat jsem se rozhodně nechtěla nikomu a už vůbec ne ve francouzštině. „To né“, vysvětlil mi taťka, „vytáhni ho z tý budky a zakonverzujte si!“ Dodneška nepochopím, kde jsem k tomu sebrala kuráž, ale opravdu se mi podařilo, že dotyčný zpovědník (mimochodem velmi sympatický) vylezl ze zpovědnice a šel si popovídat s celou naši skvadrou (já jsem samozřejmě tlumočila), za což mi pak byli vděční hlavně Jiří s manželkou, kteří byli silně věřící a byl to pro ně (jak sami říkali) velký zážitek. No to pro mě taky, obzvlášť, když tatínek vyndal foťák a ten chudák se mnou musel zapózovat.
Nutno ale podotknout, že můj tatínek, ač opravdu nevládnul žádným jazykem (ani jedinou frází!) se rozhodně ani sám nebál cizojazyčné konverzace a bez obav se vrhal do různých situací bez bázně a hany a vždycky se nějak dorozuměl.
Postupem času jsme si zvykli na to, že kontakt s cizinci už není tak vyjímečný, abychom se po nich museli vrhat v touze po rozhovoru. Já jsem si našla stálou kamarádku ve Francii, se kterou jsme se vzájemně navštěvovaly, každým rokem jsem se zdokonalovala, a přestala to být taková sranda. Dneska mě jazyky živí a všem svým studentům doporučuji hlavně: „Nejdůležitější je kontakt s živým jazykem, nejlépe přímý rozhovor s cizincem!“
Věnováno mému otci, na kterého už 6 let můžu jen vzpomínat.