Bydleli jsme s manželkou na Moravě celý život a to 40 let, když jednou nám manželčina matka řekla, že dům prodá a my se máme odstěhovat…Přitom tato velice svatá osoba a tvrdila, že dům je bude dědit manželka. Kdokoliv k nám přišel, tomu povídala, že barák je mojí ženy. Jak už jsem podotkl, tato svatá žena, moje tchyně, nevynechala žadný kostelní obřad a dokonce jsem ji potkával i po domě chodit s růžencem a furt se modlila. Zkrátka si hrála na největší svatou na Slovácku. Když už jsme pozorovali, že s tím prodejem domu to myslí doopravdy, k tomu jí pomáhali můj švagr s jeho manželkou, tak jsme museli poohlížet po novém bydlení.
Naštěstí máme velice hodnou dceru, která bydlela v Praze a tam nám umožnila bydlet u ní v bytě. Dcera se přestěhovala k příteli na vesnici a my jsme s manželkou měli byt pro sebe. Připadám si jako v ráji, i když přestěhovat se z vesnice do velkoměsta nebylo sice tak jednoduché. Zvláště manželka to psychicky nezvládla a to hlavně, protože ji vlastní matka vystěhovala, ačkoliv neměla žádný důvod, a tak manželka skončila na psychiatrickém oddělení. Byla tam půl roku, jezdil jsem za ní každý den a to pětadvacet zastávek tam a to samé zpět. Pak se z toho dostala a vrátila se za mnou na byt. Teď se těšíme vnoučat, která má naše milovaná dcera, pomáháme jí s vnoučaty a taky i s nějakou prací na zahradě. Na vesnici je práce stále a to zahrada, štípání dříví, sekání trávníku a další práce. A co je s tchyní nevím, snad jí prý dali švagr se švagrovou do domova důchodců, ale tam se jí prý nelíbilo. Dům samozřejmě prodali a peníze si nechali. Abych se přiznal, jsem i rád, že jsem pryč z toho domu, necítil jsem se tam vůbec dobře a dokonce i já jsem chodil pro prášky k psychiatrovi, když jsem tam bydlel. Teď už se cítím líp, protože jsme si vždycky přáli bydlet na paneláku a to se splnilo. Bydlíme v nejkrásnějším městě a dvakrát, třikrát za týden jezdíme na venkov za dcerou a vnoučaty. A vnoučata, to je velké potěšení a dobytí našich baterií.