No, rodičům se to moc nelíbilo. Že prý spolu chodíme krátce a že ještě budeme prstíčkem škrábat, abysme se mohli vrátit domů. Hlavně Jindrovo maminka dost těžce nesla, že jsem jí ukradla synáčka. Možná to taky znáte, ale to je na jiné vyprávění 🙂 Uznávám, že půl roku chození není nějaká dlouhá doba, ale někdy spolu lidičky chodí třeba 10 let a pak když se sestěhují, tak zjistí, že jim to neklape, že spolu neumí vyjít, že si lezou na nervy. Tak proč to nezkusit a mít jasno hned ze začátku? Nenechali jsme se znejistět a nastěhovali se do bytečku 2+0.
Neměli jsme téměř nic. Já si do bytu hrdě nesla fíkus a čínskou růži, oblíbené knížky, pár kousků oblečení, 2 talíře, nějaký ten hrneček a příbory. Jindra na tom byl o chloupek líp, kromě oblečení, knížek, 2 hrnců, nafukovacího dvojlehátka a 2 spacáků, donesl do našeho hnízdečka i vlastní televizi. K tomu jsme v supermarketu nakoupili 2 igelitky základních potravin a čistících přípravků a začali jsme hospodařit…
Večer jsme usínali na nafukovacím dvojlehátku, přikrytí spacáky, a ráno se budili se zvrácenými přeleženými krky, protože se vyfukovaly podhlavníky.
Prádlo jsme vozili prát a žehlit na střídačku k rodičům a Jindrovo ségře, ale když mi jednoho dne skorotchýně zničila tričko a kalhoty, řekla jsem dost a koupili jsme si na splátky naší první pračku.
První měsíc nám jako prozatimní „lednice“ posloužila nezařízená ložnice. Byl prosinec, venku -20°C, takže jsme měli otevřené onko a potraviny rozložené na parapetu. „Lednice“ fungovala skvěle, až na to, že jsem se jednoho dne probudila s opravdu nesnesitelnou bolestí v kříži, zánětem ledvin. Je to opravdu bolestivé onemocnění. Takže okno v ložnici se zavřelo a Jindra koupil lednici, tentokrát opravdickou, za pár korun v bazaru.
Jako třetí přišel na řadu vysavač. Ono bydlet v bytě, kde vysáváte jednou za měsíc, protože jste odkázáni na to, jestli vám někdo ten vysavač půjčí, to není nic moc. A zametáním všechen ten prach a drobky z koberce nedostanete.
Maso jsme naklepávali kladivem, přes igelit. Když to viděla švagrová, koupila mi k narozeninám paličku na maso a štouchadlo na brambory. Měla jsem z toho radost, opravdu…
No prostě, začínali jsme úplně od nuly, na všechno jsme si museli vydělat, byli jsme nuceni přemýšlet, co koupit nejdřív, co ještě chvíli počká… Jsem ale ráda, člověk si pak nějak těch věcí víc váží.
A rodičovské vize? Neškrábali jsme na dveře, neprosili o povolení k návratu. To spíš maminky volaly a plakaly do telefonu, že se ani neozveme 🙂
V podnájmu jsme bydleli 3 roky, pak jsme si koupili svůj vlastní byt a pořád jsme spolu, už 10 let. A na ty naše začátky dodnes s úsměvem vzpomínáme.
A jak jste začínali vy?