Jenže člověk míní, život mění. Asi týden po maturitě jsem zaslechla výzvu, že malé regionální rádio hledá nové moderátory. Prý jim stačí komunikativnost a středoškolské vzdělání. Z recese jsem otci oznámila, že se hodlám konkursu zúčastnit. Netušila jsem, že si pletu bič sama na sebe, protože druhý den otec přijel z práce už v poledne se slovy,:“Tak já tě na ten konkurs odvezu autem.“ Mému rozpoložení nepřidal ani můj bratr, který to komentoval slovy:“Teda segra nevím, co zrovna ty tam v tom rádiu budeš říkat. Vždyť se furt stydíš a neumíš se bavit s cizíma lidma.“ To jsem se rozbrečela a otec mě odvlekl do auta, že nikomu nebude dělat kašpara a když už má to volno, tak tam pojedu a basta fidli.
A jak to dopadlo? Stala jsem se novou moderátorkou. Ještě mi nebylo osmnáct, inkoust na maturitním vysvědčení ještě neoschl a já jezdila do práce. Prázdniny, neprázdniny.
A vlastně se mi splnil sen, protože po dobu mého vysílání jsem si také směla vybírat a pouštět hudbu. Setkala jsem se s několika opravdu zajímavými lidmi, dokonce i s mým hudebním idolem. Na tento hodinový rozhovor jsem byla fakt pyšná. Vrchol mého blaha nastal v momentě, kdy mě jistý zpěvák tehdy hodně známé hudební skupiny odvezl autem domů až před dům. Všechny drbny v oknech…no to bylo haló.
Také jsem se stala obětí fámy. V rámci soutěže, kdy bylo posluchačům předloženo pět vět a oni měli hádat, která je pravdivá a co je fabulace, byla zařazena věta, že se v sobotu vdávám. I když v závěru soutěže byla tato lež odhalena, přišlo mi do rádia několik svatebních blahopřání.
Také jsem dostávala mnoho dopisů. Především z věznic. Občas se tam mihlo i pozvání na rande, ale až po odsezení trestu:-)
Zapomněla jsem říct, že jsem původem z vesnice. A i když šlo o malé regionální rádio, hodně lidí tomu nesmyslně přikládalo větší váhu, než byla. Najednou mě můj bývalý učitel ze základní školy, který mě znal od první třídy, začal zdravit jako první, vykal mi a říkal slečno.
Když jsem vešla do obchodu, kde mě prodavačky znaly od malička, celý obchod náhle utichl a všichni sledovali, včetně zákazníků, co budu dělat. Jako vždycky jsem nahlas pozdravila a paní vedoucí mi odpověděla a oslovila mě jménem a pyšně se rozhlédla, jestli to ostatní zaregistrovali. Všichni mi koukali do košíku, co kupuji. To bylo divení, že taky jíme máslo a chleba. U pokladny mě obsloužila vždy paní vedoucí a nezapomněla se mě nahlas zeptat, jestli dneska budu v rádiu. A při odchodu jsem vždy slyšela šuškání, to je ta z toho rádia. Ze začátku to byla sranda, ale pak už mi to fakt vadilo. Své si užili i mí rodiče v práci.
Najednou toho bylo nějak moc. V autobuse se se mnou každý dával hned do řeči. Zastavovali mě lidi na ulici a reagovali na odvysílané pořady. Ale taky začaly vznikat hnusné a zlé drby. Když jsem někdy šla na zábavu, hned se ke mně přidali lidi, které jsem ani neznala a všichni se hrozně kamarádili. A těch kluků, co se najednou kolem mě točilo. Jenže já jsem najednou neuměla poznat, kdo o mě fakt stojí, a nebo kdo se chce chlubit, že zná tu z rádia.
Vyvrcholilo to tím, že si ke mně přisedla jakási dívka, studentka filosofie, koukala na mě jako na svatý obrázek a pak mě odbourala větou:“ A slečno, jak se vyrovnáváte s popularitou?“
Asi po roce jsem si našla úplně odlišnou práci a radio jsem s chutí opustila. Bylo mi teprve osmnáct a už jsem měla za sebou zkušenosti, které se nedají ničím zaplatit. Už jsem znala závist, zášť, podlézání, ale taky opravdové kamarádství. Dodnes z toho čerpám. A když potkám nějakou známou osobnost, jen se usměji a nechám ji „žít“. Nenávidím bulvár, vím co to je, když se mimo vaše možnosti nekontrolovaně šíří pomluvy a lži a vy s tím nic neuděláte.
Už bych to nikdy zažít nechtěla. Teď, s velkým odstupem, na to už vzpomínám ráda. Musím se smát při vzpomínce na břichatého, leč velmi vlivného producenta, který mi za pár „hezkých chvil“ sliboval kariéru zpěvačky, či televizní hvězdy. Nebo když jsme uspořádali sváteční vysílání všech moderátorů najednou a všichni jsme se poctivě podělili vodkou. Prochechtali jsme se tou dvouhodinovkou jako blázni.
A tehdy jsme dostali dopis, který mi utkvěl v hlavě do konce života. Dopis, který dal tomu všemu smysl. Napsala nám matka dvou malých dětí. Byla v extrémně těžké životní situaci. Zhroutila se a chtěla se zabít. Sedla si prý ke stolu, nachystala si prášky a chtěla napsat dopis na rozloučenou. Měla puštěné naše rádio. A jak tak psala, mimoděk poslouchala to naše blábolení a chechtání. Co se stalo, nevím. Ale nějak jsme jí to tou optimistickou náladou rozmluvili. Napsala nám, že jsme jí zachránili život. U tohoto dopisu brečeli i chlapi.
Takže na závěr lze říct, že být známý je někdy hodně těžké, ale zase když za vámi přijde člověk, že chce váš podpis, není to zas tak nepříjemné:-)
A co vy, taky byste rády zažily svých patnáct minutek?:-)