Tady se dozvíte, jaké to je, když se dá dohromady soutěžní příspěvek se slavnou paní spisovatelkou a její knížkou…Léto roku 1969 bylo nezapomenutelné. Prázdniny se přehouply do druhé poloviny a my si je užívali, jak se jen dalo. A že se dalo… Byli jsme sice příliš malí, abychom řídili auto, ale už dost velcí, abychom celé dny trávili v dosahu rodičů. Doma jsme tak tak slupli oběd a hajdy ven!
Nápad se zrodil v mé hlavě – v hlavě jedenáctileté holky, která o loňských Vánocích objevila pod stromečkem vytoužený dárek: půvabnou knížku Astrid Lindgrenové „Děti z Bullerbynu“.
A do příběhů těchto dětí se pasovala naše trojka – já byla Lisou, moje mladší kamarádka Annou a na jejího šestiletého bráchu jsme jinak nezavolaly než: „Olle“!
Zadařilo se. Umytí a se řádně vyčištěnými zuby, vyzbrojeni velkou baterkou a dekami, jsme si ustlali na přehledném – podle nás nejbezpečnějším a nejsvětlejším – místě na seníku. S nadcházejícím večerem se stíny prodlužovaly, šero se rozpínalo do tajemných koutů rozlehlé hospodářské budovy a do našich dívčích dušiček se začal vkrádat STRACH. Copak hrdina Olle, ten usnul klidným dětským spánkem, sotva ulehl. My holky jsme usnout nemohly. Krčily jsme se v pokrývkách a ani nedutaly. P r a s k, křup, v r z… rup… p r á s k.
V tom se to stalo!
V šeru u vrat jsme zpozorovaly velkou tmavou postavu, která hleděla přímo na nás! Stála tiše, bez hnutí. V tu chvíli jsem jednoznačně pochopila rčení: „Nevydala ani hlásku.“ Nekřičely jsme… jen čtyři holčičí kukadla zírala vyděšeně do tmy. Jak se obrys postavy objevil, tak po chvíli – po hrozně dlouhé chvíli – zmizel. Jestli jsme vzaly nohy na ramena? Ale kdepak! Takovou odvahu, abychom dokázaly proběhnout pootevřenými vraty, ve kterých se postava zjevila, jsme neměly. Bděly jsme až do prvního ranního slunečního paprsku, kdy jsme se zimomřivé a unavené dopotácely do postelí a prospaly celé dopoledne.
A hrneček teplého mléka? Ten jsem opravdu od mamky dostala, ale až k obědu.
Dnes po čtyřiceti letech, kdy jsem dávno sama mámou, si myslím, že osoba, která nás tehdy k smrti vyděsila, byla starostlivá kamarádčina maminka. Pamatuji ji, jak pracovala na statku, většinou oblečena v dlouhém modrém pracovním plášti. Pro svůj klid nás zřejmě přišla zkontrolovat tak, jak to maminky dělávají, zda netropíme na seníku nějakou neplechu.
Ale co když to byl někdo úplně jiný?
Jak to bylo doopravdy, se však již nedozvím – maminka Anny a Olleho se na nás už nějaký čas usmívá z nebeského obláčku.
A jak to máte Vy?
Taky Vás inspirovala k napodobení příhoda z knížky?