Líbám i zdravím Tě i naše dětičky denně vzpomínám na Vás moji drazí a stále myslím. Marně drahá ženo vočekávám od Tebe nějakou zprávu co jsou zde se mnou všichni již obdrželi dopisy ano již někteří balíčky, jen já nic nevím co se doma děje.
Dnes dopoledne jsem zase vybrán k transportu má drahá a kams to nevím. Co všecko člověk prodělá zažije že zkusí těžko o tom psát.
Kéž bych Tě má drahá ženo mohl ještě spatřiti než pojedu pryč. Netušil jsem, že nás tak brzy rozmíchají. Kdyby byly žádost přišla ještě v sobotu mohl jsem Vás viděti a s Vámi se všemi o svátkách se potěšit. Pojedeme prý na práce nejspíš do zabraných území. Až přijedu na místo, tedy Ti má drahá ženo budu psáti. Vychovávej má drahá ženo naše dítky by z nich byli hodní lidé často si na mě vzpomínejte nyní již asi sotva se brzo uhlídáme snad už bude-li nám osud přízniv sejdeme se po válce. Já má milovaná ženo Tvůj milý obraz, Tvou milou tvář i našich milých dítek stále před sebou viděti a na Vás vzpomínati budu. Buď zdráva a šťastná.
Líbám i v duchu objímám Tě i naše milé dítky Tvůj milující Jan
(jedná se o doslovný opis dopisu)
Jen co jsem si ho dočetla napadlo mne, jak se vlastně chováme ke svým láskám teď.
Už ti náctiletí svoje protějšky oslovují, že by se občas i dlaždič začervenal a stáda rohatého skotu se nám potulují po ulicích měst.
Milostné úspěchy se poměřují kvantitou vztahů. Čím víc, tím líp a čím dřív tím líp. Ale je to tak dobře? Neochuzujeme se o něco?
V některých vztazích zmizela úcta k tomu druhému. Jako bychom se začali stydět za projevení citu a lásky. Nebo se pletu a je to tou dnešní uspěchanou dobou? Je to jenom kvůli tomu, že na to prostě nemáme čas?
Při hovorech se svojí puberťačkou jsem se dozvěděla, že jsem nemoderní, že už to takhle na světě chodí a já se klidně můžu vrátit do dob svého mládí a pást dinousaury. Přiznám se, že mi došel dech a slova. V tom případě jsem ráda nemoderní a klidně bych se vrátila v čase o pár desítek let zpět.
Zavřete oči, odcházím….