Pak jsem odletěla do teplých krajů, oba jsme měli jiné partnery a po třech letech: Jsem opět ve své domovině, jedeme s partou na hory, já jsem přidělena do auta svého nastávajícího. Nevím, co to bylo za značku, ale říkal mu Regatka. Cesta probíhala vcelku v pohodě, kromě toho, že nefungovaly stěrače, ale to nám začalo vadit až na konci cesty, kdy začalo poměrně hustě sněžit. To bylo ale až potom, co jsme uslyšeli ránu a potom zvuk, jako když za sebou táhnete kus plechu. „Ještě že jsem ho přivázal“, ozvalo se spokojeně od řidiče. Vysvětlil nám, že tušil, že ten výfuk cestou odpadne a tak ho pro jistotu přivázal na nějaký provázek, takže teď jsme ho táhli za sebou na té tkanici, proto ten randál. Spokojeně se usmíval i když každé 2 minuty zastavoval, aby si očistil přední okno od sněhu. Že mě to nevarovalo! :-))
Za dobu našeho společného chození vystřídal ještě dva vraky, se kterými to bylo poměrně jednotvárné, protože prostě po 2 měsících přestaly jezdit a byly věnovány Romům z blízké čtvrti na součástky. Opel Karavan byl vůz luxusní, který si pořídil, když už jsme spolu bydleli a luxusní byl hlavně v tom, že měl tak dokonalou lůžkovou úpravu, že se v něm dalo spát normálně jak v posteli (zadní sedačky se propojily s kufrem). To ovšem znamenalo někam nacpat 2 bedny součástek, které jsme v kufru permanentně vozili. Vydržel i naši svatbu, pak klekl motor a dostanovali jsme. Můj novomanžel (když přestal truchlit) si spokojeně promnul ruce, prohlásil: „Musíme koupit nové auto“ a otevřel Anonci na stránce s jeho favoritní rubrikou: auta do 15 tis.Kč.
Za 14 dní jsme už jeli do jižních Čech zakoupit za neuvěřitelnou sumu 6 tisíc Kč vůz značky Trabant. K vozu jsme obdrželi (jak jinak) dvě bedýnky náhradních dílů a držáky na lyže (už se vidím, jak s tím jedem na hory) a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Když jsem tankovali, telefonem jsem oznámila svojí nejlepší kamarádce, že máme zase nové auto a že nebude překvapená a že každý chlap něco sbírá…… a pozorovala u toho svého drahého jak s dojemně starostlivým výrazem měří plechovým metříkem, kolik je v nádrži benzínu, aby tam dolil správné množství oleje (pro ty, kdo nikdy nejezdili trabantem: benzín speciál se musí do nádrže v přesném poměru namíchat s olejem).
Řadicí páka byla u volantu (taková malá klička) a pedály byly, nevím proč, tak strašně napravo, že to měl skoro pohodlnější spolujezdec. Větu: „Šlapej za mě, mě bolí nohy“, jsem taky potom slýchala dost často. Další oblíbený výkřik mého manžela při našich společných jízdách byl: „Dělej, přepni na rezervu!“. To sebou najednou Trábín začal škubat a já se musela bleskově sklonit pod palubní desku, nahmatat tam takovou malou páčku a otočit s ní, čímž jsem zapojila do chodu náhradní nádrž s benzínem. Když se mi to podařilo, tak jsme pokračovali v plynulé krasojízdě a manžel se dmul pýchou, jak máme neobyčejné vozidlo.
K Trábínovi jsme zakoupili vozejk a kupodivu jsme se s ním přestěhovali (u toho najezdil stovky kilometrů), navozili veškerý materiál ze stavebnin na naši přestavbu, jezdili s ním na hory, na vodu, všude. Všechno přežil, ale nikdy ne jen tak. Scénář byl vždy podobný: najednou jsme začali poskakovat, čadit nebo jsme prostě nejeli. Pak se vytáhly brožury, z kufru bedýnky s náhradníma dílama a opravovalo se. Někdy se prostě jen tlačilo. Jako třeba na D1 nebo na největší kolínské světelné křižovatce, kde nám to chcíplo přesně uprostřed (a to jsme jeli i s vozejkem).
Dveře u řidiče šly zavírat jen tak, že se s nima hrozně třísklo, ale během toho třísknutí se s nima muselo hnout nahoru a doprava. Málokdy se to podařilo, takže si je manžel háčkoval gumicukem ke svojí sedačce. Po čase se nějak rozbil startér a když jsem pozorovala, jak můj drahý, skloněn pod palubku, startuje tím, že k sobě spojuje drátky, optala se ho, jestli nedozrál čas k zakoupení nového vozu v jiné cenové kategorii. Taky jsem byla těhotná a představovala si, jak v tomhle vozíme miminko. Manžel ale trval na tom, že Trábínek je skvělý vůz a že ho nedá a že uznává, že už má svoje problémy, tak že se rozhodl koupit ještě jednoho bez papírů, kterého budeme mít na náhradní díly. „Navíc, podívej, jak na nás všichni mávají a fandí nám, že jezdíme Trábošem“. Ukázalo se, že na nás všichni mávali, protože nám upadl přední nárazník a houpal se nám tam jen na vlásku. No nic, přidělal se gumicukem a jezdili jsme dál.
Jednou nám Trábínek vypověděl službu v našem městě pod obrovským kopcem. Manžel nejdřív prohlásil, že to přece nebude opravovat půl kilometru od baráku a ať nasednu, že mě tam dotlačí (já v pátém měsíci), ale v půlce kopce to vzdal, vrátili jsme se pod kopec a začalo se tradičním „hanzlíkovským“ způsobem opravy: vyndáme všechny díly z motoru a pak je tam zase poskládáme. V momentě, kdy jsme na dece před autem měli vyskládané snad všechny součástky, co šly vyndat, u nás zastavilo auto s holandskou značkou s dotazem na cestu k poutnímu kostelu. Cestu jsme vysvětlili, ale oni pořád stáli a nevěřícně zírali. Manžel jim vysvětlil naši situaci: „Deutche machine, kaput“ . „Ááá“, chápavě pokývali hlavami a se shovívavým úsměvem odfrčeli v tom jejich nablýskaném meďáku. My jsme zase poskládali motor, Tráboše to kupodivu zase nějak nakoplo a dojeli jsme ve zdraví domů.
Tam jsme vedli vážnou debatu na téma: rodinný vůz. Bylo mi vytknuto, že Trábínek začal zlobit až po té, co jsem ho nabourala (ano, jednou jsem vycouvávala svým služebním autem a nevšimla si, že manžel zaparkoval Trábína za mě, ve zpětném zrcátku jsem ho neviděla a našila to do něj), ale nakonec jsem dosáhla toho, že zakoupíme něco spolehlivějšího. Náš nový Ford Sierra za 17 tisíc byl poměrně spolehlivým vozidlem, jen jednou mi cestou upadl výfuk. Volala jsem manželovi, co s tím, protože jsem ho táhla za sebou na nějakém posledním zbytku a on mi poradil, ať pod to vlezu (já v sedmém měsíci), vezmu si z lékarničky obvaz a přivážu ho obvazem. Provedla jsem to a zbytek cesty (asi 100 km) jsem jela s efektní obvazovou mašličkou na konci výfuku.
No, po narození Vojtíška jsem manžela donutila, aby prodal Trábína i Sierru a zakoupili jsme Renault Laguna za celých 60 tisíc Kč!!!! Nikdo z našich známých tomu nechtěl věřit a musím uznat, že i já občas s nostalgií zavzpomínám na to naše cestování plné vzrušení a neobyčejných zážitků.