Možná nejspíše poznání, že jsem svým dětem zůstal hodně dlužen, většina starosti s výchovou a péčí zůstala na jejich mamince, mé trpělivé a obětavé ženě.
Už samotný počátek, narození našeho nejstaršího, byl náročný. Já jsem si „užíval“ pohodlí vojenské základní služby, zatímco synům příchod na svět byl komplikován dvoumetrovými závějemi, obklopujícími městečko, z něhož odvoz do porodnice byl nemožný – dopadlo to naštěstí dobře.
Další dva přírustky do rodiny přicházely v odstupu dvou let, mého pracovního zápolení o lepší pozici, a na kom to zůstalo tentokrát?
Navíc, nebyla ani potřebná babička, pomocnice…
Co to znamená, starat se o trojici dětí, jsem si ověřil na vlastní kůži v době, kdy jim bylo od sedmi do jedenácti let, žena byla dlouhodobě v léčebně, naštěstí dobře vyléčené TBC – kožní formy. Byl to perný rok.
Takže přípravě do života svých dětí jsem zůstal hodně dlužen. Dosti jsem se snažil splatit až jejich potomkům, svým vnukům a vnučkám. Teprve oni se s námi, dědou a babičkou, dostali častěji do přírody, jejich rodiče jsme v jejich věku „odkládali“ do pionýrských táborů.
U mladšího vnuka jsem v jeho pěti měsících dokázal plně zajistit celodenní péči, včetně krmení a přebalování, s mladší vnučkou jsem absolvoval logopegická cvičení, navštěvoval jsem v zastoupení zaměstnaných rodičů třídní schůzky, o kontrole domácích úkolů ani nemluvě.
Snad jsem se trochu rehabilitoval, rád bych věřil, že jsem pomohl „růstu vzdělanosti“ v naší rodině, oproti pouhým maturantům v mé generaci a jednomu vysokoškolákovi ze tří v následné, se to v té z vnoučat složené podařilo na sto procent.
Rád bych pomáhal i dětem našich vnuků, na to ale, bohužel, zbude dosti málo času.
Tedy resumé? VAŠE DĚTI? Všechny, se kterými se setkáváme a nemusí to být dokonce ani nejbližší rodina…