Ti skalní si možná vzpomenou, jak jsem na tom před rokem byla bídně. V druhé polovině roku 2009 se zkrátka podělalo, co mohlo. Manželovi přestali platit v práci, vztahy v rodině se vyostřily a ani střecha nad hlavou nebyla jistá… domov, do kterého jsme museli investovat, aby se v něm dalo žít, stále nebyl náš a přes všechny dluhy nebyla ani naděje, že by náš jednou skutečně byl. Byla jsem maminka malého batolete, odstřihnutá od své práce i okolního světa. Všechny maminky teď určitě ví, o čem mluvím… Vše se kupilo a hromadilo a já byla nešťastná. Byly chvíle, kdy jsem brečela nad tím, že nemám za co koupit chleba a mlíko pro malou. Byly chvíle, kdy jsem tupě zírala do zdi a chtěla od všeho utéct. Byly chvíle, kdy jsem chtěla vyletět z kůže, například, když mi v ten čas přišel dopis od exekutora. Musela jsem zaplatit 24000,- Kč za dluh MHD Brno. Paradoxní na tom všem je, že dluh byl 10 let starý a byl řádně zaplacen. Na což jsem dokonce našla i stvrzenku. Jenže ač jsem se snažila, co mi síly stačily, nikdo se se mnou nikde nebavil. Chodila jsem od úředníka k úředníkovi a nedovolala se ničeho. Bylo mi jen řečeno, že mám zaplatit nebo mi vyberou barák. Až pak mám prý něco řešit. Nemohla jsem z toho spát, nemohla jsem jíst, bylo mi stále zle. Navíc se k tomu všemu přidaly deprese z toho, jak vypadám… prostě a jednoduše řečeno, kdyby nebylo moji malé Haničky, tak jsem koncem roku 2009 snad skočila pod vlak. Pokud je tu nějaká dušička, která se právě nachází ve stejném či podobném rozpoložení , ať rozhodně čte dál… tohle totiž není óda na smůlu :-).
Teď to totiž přijde… šok. Rok 2010 přinesl stabilitu, úspěch, štěstí a nová rozhodnutí. Vše jste to však odstartovaly vy. Když jsem byla totálně na dně a řešila problém s ukončením adopce na dálku, pomohli jste a naši Tracey jste vzali pod křídla VD. Tímto DĚKUJI oběma Petruškám a všem, kteří na všechny adoptované děti posílají peníze. Nikdy jsem nedostala v životě nic zadarmo a věřte nebo ne, tohle „gesto“ ze mě za prvé, odvalilo obrovský balvan a za druhé ve mně nastartovalo nové odhodlání a víru. Víru, že bude líp… a bylo!
V lednu jsem se přihlásila do jedné „hubnoucí“ soutěže a manžel podal výpověď. V únoru jsem zjistila, že si mě vybrali a budu hubnout s odborníky, manžel našel novou práci. V březnu jsem vyhrála zájezd do Paříže za jednu malou básničku a poprvé ve svém životě jsem letěla letadlem, manžel si užíval měsíc dovolené a začali jsme konečně zase trochu fungovat jako manželé a ne dvě vystresované trosky. V dubnu jsem slavila první úspěchy v hubnutí a našla svoji novou radost – sport, manžel nastoupil do nového zaměstnání. V květnu jsem šla konečně do obchodu s pocitem, že mohu nakoupit i něco navíc, manžel byl v nové práci spokojen a bylo to na něm vidět. V červnu jsem byla o krásných 10 kilo lehčí a v soutěži vyhrála krásné třetí místo. Dostala jsem tolik věcí, že jsem brečela štěstím. Krom spousty jídla, kosmetiky, poukazů na sportovní potřeby, parního hrnce a nové trouby, která je prostě úžasná, jsem vyhrála i zájezd do Řecka. Chápete to? Já, co si chtěla málem sahat na život, jsem najednou byla šťastná a obdarována tolika dary… a tím nemyslím jen ty věci, ale i možnosti, šance, naděje. O prázdninách jsem na sobě stále makala, manžel zase makal v práci… finančně jsme se dostávali alespoň trochu do normálu, dluhy stále splácíme, ale už to tolik nebolí :-).
V září jsme odletěli na naši nejbáječnější dovolenou v životě. Kréta, sluníčko, moře… ráj na zemi. Odpočatí a plní síly a energie jsme se v říjnu s manželem rozhodli udělat ještě jeden významný počin. Splnila jsem si tak trochu sen a spolu s manželem jsem založila e-shop. Je to propojení mé práce, která mi hodně chyběla po celou dobu, co jsem byla na mateřské a nyní se k ní pomalu ale jistě vracím, i mého koníčka. Hned v listopadu jsme oba udělali maximum a v prosinci e-shop rozjeli. Zatím začínáme, takže bilance tohoto počinu bude až za rok… nicméně celková bilance roku 2010 je rozhodně pozitivní… víc než to. Ode dna se prostě dá odrazit, kila lze zhubnout (celkově jich šlo dolů 17), sny si lze plnit a i když problémy nezmizí a stále je co řešit, když je člověk spokojený, vše se snáší tak nějak líp.
Lenčáč