Vánoce před 8 lety. Miluju Vánoce. Sníh. Vůně cukroví. Smích dětí. Je to ale také dřina. Velký úklid, shánění dárků, pečení cukroví, hlídání natěšených dětí. A do toho chodit do práce, nakupovat jídlo, připravovat výzdobu a vše okolo. Všechny ženy to znají. Je zima, děti zlobí, já nervózní, že nestíhám. Nic mi nejde. Nic mě najednou nebaví. Proč? Ještě, že mám chápajícího a milujícího manžela. Místo, aby se rozčiloval, začne pomáhat a pošle mě k doktorovi. Deprese. Ale proč? Vždyť Vánoce miluju.
Doktor mi vysvětlí, že jsem přetažená, že se nemám vysilovat a mám odpočívat. Copak to jde? Vždyť je prosinec a brzy přijde Ježíšek. Vše musí být dokonalé. Už kvůli dětem. Marušce je 10 a Alence 8. Jsou to hodné a šikovné holky, pracovat se jim však moc nechce. Ale já opravdu nemám sílu, takže chtě nechtě poslechnu pana psychologa a snažím se nevysilovat. Chodím do práce a doma už jen odpočívám. Je to těžké, snad ještě náročnější než ta druhá směna. Ale psychicky. Fyzicky si naopak odpočinu. A tím, že mám čas na procházky (ale ani do nich se mi nechce) a knížky, si odpočinu i psychicky.
Na Štědrý den děti ustrojí stromeček, já dobalím zbytek dárečků, manžel smaží kapra. Nic nebylo dokonalé. Ale bylo to krásné. Klid a pohoda. Žádný stres a žádný křik. Přesně tak jak mají vánoce vypadat.
Za 8 let to ale bude jinak. Představuju si, že ty naše holky už budou mít vlastní děti. A že nás pozvou na svátky k nim domů. Ráda jim pomůžu s vařením, ale už se nebudu honit. Doma, stejně jako teď, nemusí být vše perfektní. Stačí, že bude stromeček, čisto a útulno. Už se nepeče 10 druhů cukroví. Stačí 2 a hodně ovoce a ořechů.
Vánoce už budem prožívat jinak. Jako prarodiče. Žádný stres a křik. Jen klid, pohoda a pohádky v televizi. Hodně čtení. Procházky s vnoučaty. Snad i sáňkování. Budeme v pohodě i bez pomoci psychologů. Protože už víme, co je důležité. Spokojené děti, žádný chvat a žádné musím, musím a hlavně už ne perfekcionismus. Prostě si jen užívat zimy, svátků, života. Klid a pohoda.
Miluju Vánoce.
