Letošní Vánoce mi připadají tak trochu na hlavu. Ne, že by to byly pitomé svátky, to bych si s úctou k tradici nikdy nedovolila říct. Na hlavu jsem spíše letos já. Už nějakou dobu, tak od podzimu. Nejspíš špatná karma, nebo mi někdo do chalupy nasadil plivníka, ale letos se mi prostě dějou věci, nad kterými zůstává stát rozum i mně samotné. A to už je co říci.
Čím více se letošní svátky blížily, tím vše ještě gradovalo. Možná je to vyčerpáním organismu, možná snad tím, že nenapadl sníh. Možná prostě jen blbnu, myslela jsem si…
Třeba jen ta letošní aférka s cukrovím. Listopad byl pracovně velmi náročný, a přestože jsem doposud vždy dodržovala termíny uzávěrek a tak dále, letos jsem prošvihávala jeden za druhým… Pletla jsem si priority, odepisovala jsem na maily nesprávným lidem, neuměla jsem správně skládat písmenka. No jo, někdy se to tak prostě semele. A tak jsem se rozhodla, že nebudu dále stres v baráku podporovat a letos prostě nijak vánočně uklízet ani péct nebudu. Jen nějaké medové perníčky, aby Karolína zažila tu pečící atmosféru a byt se hezky provoněl, a zbytek nakoupím.
Dostala jsem dva kontakty na cukrářky, jejichž cukroví je u nás na vsi
Vzala jsem si deset deka od každého… druhé paní jsem sice psala, že bych chtěla asi tak 2 kila, ale vůbec se neozvala…
S první pekařkou jsem dále čile komunikovala skrze email a tu druhou nějak vypustila. Den před domluveným termínem mi zavolala paní s tím, že si mám pro cukroví přijet k poště a že doplatek bude 516 Kč. „Jasně, no problem,“ odepsala jsem jí a těšila se na krabici dobrůtek.
Večer jsem při kontrole emailové pošty zjistila, že se paní rozhodla místo změnit. Napsala jen: „Sejdeme se u Spořitelny“. No tak jo. 🙂
Nutno dodat, že obě lokality jsou od sebe vzdáleny tak 500 m.
Když jsem přijela ke Spořitelně, čekala na mne dvoukilová bedna s cukrovím a doplatek 660 korun. Přišlo mi to podivné.
„Neřikala jste v telefonu, že bude doplatek jen 516,-?“, zeptala jsem se nesměle. Paní se podivila:“Ale já vám včera vůbec nevolala…“. To mne rozhodilo – tak s kým jsem to teda mluvila? No a pak mi to došlo. Prostě jsem komunikovala souběžně s oběma najednou, jmenovaly se dost podobně a já si ve své roztržitosti nevšimla… A tak jsem tiše zaplatila a pak přeběhla k poště, kde mě čekaly další 4 kila cukroví… letošní
Vánoce tedy začaly sladce… 🙂 Taky trochu těžce, když jsem šest kilo cukroví vláčela domů…
Manžel se chechtal jak blázen, ale protože mu cukroví chutnalo, nakonec byl spokojen. Já si sedla do křesla a přemýšlela nad tím, co všechno se ještě stane…
… a nečekali jsme dlouho… při tom množství sladkostí v domě jsem dostala chuť na buráky. A při druhé hrsti si ulomila zub… a jdeme dále…
široko daleko… ale kdo by hleděl na věk, hlavně, když jsou v místě bydliště, ne?
Jenže, to jsem ještě nevěděla…
Ve snaze udržet alespoň některé české tradice požíváme asi jako 80% českých domácností kapra. A v kaprovi jsou kosti. A při svém letošním štěstí se mi jedna zapíchla při slavnostní večeři přímo do krku… ne, nezačala jsem se dusit hned… jen takový ten palčivý pocit v krku, když máte uvnitř dýchací trubice cosi, co tam standartně nepatří… 🙂 Snažila jsem se kost zajíst chlebem. Zapít vodou. Vínem. Pivem. Nahřát krk. Polykat vleže. Prostě vše.
Kost trvale setrvávala ve svém nové lokalitě, hluboko v mém krku… a tak za mne rozhodl manžel. „Zavoláme Zeleného,“ zahlásil a vytočil číslo pětasedmdesatiletého starouška, našeho lokálního ORL mudra. Byl ochoten mne vyšetřit ihned.
Muž mne naložil do auta a odvezl do poválečné vily specialisty.
Staroušek se na mé ošetření vysloveně těšil. Už jen při pohledu na něj mi bylo ještě víc úzko. Zapíchlá kost v krku mne bolela, ale představa, jak mi MUDr. Zelený, jehož ruce kvůli třesu v klidovém módu rezonovaly v rozmezí deseti centimetrů, vytahuje kost z jednoho konkrétního místa v krku, mne děsila snad ještě víc.
„Tak co Vááááás trááááápííííí,“ zeptal se staroušek a já se zasouvala hlouběji do improvizovaného lékařského stolce.
„Ahááááá, tak řekněte ááááááááááá“, dodal.
Bez ironie ve snaze opakovat předvedenou intonaci jsem odpověděla:
“ Aaaáááááá.“
On na mne: „Ne ááááááá, ale aááááá….“, a třepal se víc a víc… Manžel se smál jak blázen. Já jsem byla zelenější než Mudr. Zelený.
„Aaaaááááá“… „Ne, aaaaááááá“… ještě chvíli jsme trénovali výslovnost a pak dědek z ničeho nic popadl kleště, zasyčel, ustrnul, ztuhnul, narval mi kleště kamsi hluboko do krku a s vítězoslavným „mááááááámmmm“ vyrval kost.
Ufff. A bylo to. Jak stařičký lékař stabilního „štronza“ dosáhl, netuším. Ale dal mi panáka slivovice a popřál veselé Vánoce. Copak letos nebyly ještě dost veselé? 🙂 Bože!!! 🙂
Mějte se nádherně a pozor na kosti v krku!
Vaše Marta