Nevím, jak vy, ale podzimní nostalgii nemám spojenu jen s oranžovočerveným listím padajícím ze stromů, bahnem na botách a časným stmíváním se, ale také s pouštěním draků. A někdy jsou to vzpomínky veselé, ale většinou teda dost přituhuje 🙂
Celá naše rodina, čítající mého muže Karla, dceru Karolínu, mne a našeho psa Jonáše, se každoročně vypravuje na hřiště nedaleko našeho domu a snaží se draky poslat co nejvýš k nebi.
Pravidelně přibíráme na tuto akci jiné maminky a tatínky a děti, a přestože se rok od roku složení party, se kterou na draky pouštíme, mění, její průběh je téměř totožný.
Já osobně začínám již den předem, kdy se snažím navařit něco teplého do bříšek našich i návštěv. Většinou je to kýbl guláše s rýží i knedlíky, aby si každý přišel na své. Lidé totiž často válčí o gulášovou přílohu, guláš samotný mi naštěstí za ta léta ještě nikdo neodmítl.
Nejen guláš je třeba připravit. každoročně musím naplnit i termosku čajem pro děti, druhou svařákem pro maminky a pak vzít s sebou ještě aspoň dvě lahve rumu. Většinou to zejména v pozdějších hodinách pouštění draků vypadá tak, že se nejdřív vypije čaj, pak svařák a pak už všichni popíjíme nápoj námořníků… děti vyjma, samozřejmě. Teda někdy. A jen ti, kdo se nepřiznají 🙂
Pouštění draků je zábavná věc. Nikoliv jen pro děti ovšem, nutí mě napsat. Pouštění draků totiž každoročně vyvolává mezi tatínky jakousi rivalitu v tom, kdo vyrobí největšího draka, komu nejvýš doletí, kdo má nejbarevnějšího… kdo koupí toho z Číny je nýmand, samozřejmě… co na tom, že doma vyrobený papírák dost často nelítá a děti pak trochu pláčou? 🙂 Je přece pod mužskou úroveň něco tak primitivního, jako je kus dřeva, papír a provaz smotaný dohromady nakoupit… no co, občas neletí, ale ten pocit… přece, za mlada jich páni tvorstva vyrobili tolikero.. 🙂
Musím říci, že pouštění draků mě bavilo do doby, než jsme měli Karolínu. Pes běhal spokojeně po hřišti, manžel běhal s drakem spokojeně po hřišti a já si u hřiště ve stínu střídačky spokojeně nalívala do hrnku svařák a nostalgicky se usmívala…
… ale jak si mám současnou „drakovou pohodu“ dostatečně užívat, když co dvě minuty poslouchám naléhavý, někdy skoro i plačtivý Karolínky hlas „tati, kdy už mi půjčíš toho draka“… „tati, tak už mi to dej“… „tati, mě to nebaví tady stát.. “ 🙂 … „mami, proč mi ho nepůjčí? „…. A Karel jí ho prostě nepůjčí. Ach jo.
A ani v jiných rodinách, které s námi chodí, tomu není jinak… tatínkové nadšeně běhají po hřiši, výskají, když draci vylétnou, chytají se za hlavy a omdlévají, když se drak z výše zřítí a je nutné ho zase opravit, řeší zapletené vodící šňůry i ocasy (no no, bez úsměvů), dohadují se, komu drak vylétl nejvýše…. a děti naštvaně nebo nešťastně sedí na okraji hřiště a nudí se…
A tak každoročně řeším, jestli je Karolína už dostatečně stará na to, aby si sedla ke mně na střídačku a spokojeně popíjela svařák… 🙂 Nebo že bysme šly radši do kina? 🙂
Napadá mne ponaučení:
Chceš-li s dětmi pouštět draky,
nenechej nic náhodě.
Vem si s sebou litr rumu,
Buď celý den v pohodě 🙂
Jiná možnost přežití podzimní drakiády asi neexistuje… nebo jo?
Tak mi o ní napište….
… a mějte se parádně!
Vaše Marta