Vždy jsem věděla, že jednou ten den přijde… Ale sakra proč to všechno tak uteklo? Sotva se Kuba naučil chodit, mluvit, odložil dudlík, pleny, je s ním ohromná sranda a konečně si s ním člověk krásně popovídá, odejde mi do školky.
Je to jako by se mi nikdy neměl vrátit. Myslela jsem, že to zvládnu, že budu silná. Poslední dva týdny jsme si odškrtávali dny a já myslela, že se snad nikdy nedočkáme, a teď jsem jak hromádka neštěstí.
Když jsem mu balila taštičku s věcmi, zmocnil se mě tak moc zvláštní pocit, jako bych ho posílala navždy někam na převýchovu. Není zvyklý být sám, ani se moc nestýkáme se stejně starými dětmi a já nevím, jak to bude zvládat. Je to strašně hodný kluk a představa, že se na něj někdo jen křivě podívá, mě přivádí k šílenství.
A co na to Kuba? Říká, že se moc těší. Poslední dva dny se ho ale taky zmocnila nejistota. Ví, co ho tam čeká, a i přesto s úsměvem prohlašuje, že se už strašně moc těší…
A tak mu strašně moc přeju, aby tam byl šťastný a našel si spoustu kamarádů!