No, on už to vlastně bude Silvestr druhý, ale před rokem byly holčičky teprve 14 dnů z nemocnice a já se teprve rozkoukávala, co to vlastně znamená být matkou, a k tomu ještě matkou krásných dvojčátek, tak vlastně ani nevím, že nějaký Silvestr byl… Choť mě dokonce vyfotil spíci ještě dlouho před půlnocí…Letos nás napadlo, že bychom se zase mohli přidat k naší bandě, se kterou jsme už strávili spoustu hezkých chvil. Leč zjistili jsme, že to nebude tak jednoduché…
Kdysi, když jsme byli všichni svobodní, byli jsme „všichni na jedné lodi“. Pak se některé z nás povdávaly, jiní oženili – ať už v rámci bandy, nebo jsme si dotáhli partnera „zvenčí“. A najednou se „singlové“ začali třeba na běžky domlouvat sami mezi sebou a nás už ani nepřizvali. Jsme teď už jaksi navíc, protože mezi námi singlové už nemůžou „lovit“.
Nicméně jsme se ozvali, že bychom tedy rádi jeli i s holčičkami společně oslavit Silvestra a přivítat Nový rok. Vzhledem k tomu, že starost o dvojčátka je „poněkud“ náročnější na organizaci, než starost o jedno dítko, rovnou jsem vypsala, co by mělo místo našeho společného pobytu nabízet a splňovat. Tak, aby to i pro mě bylo v pohodě a alespoň trochu jako dovolená (tatínka známe, ten se hned chová jak utržený ze řetězu, jak bude sníh, zmizí na běžkách…) Nicméně jsem se nesetkala až s takovým pochopením. Když jsem třeba chtěla místo, kde bychom se my dospělí mohli aspoň jednou denně najíst, doporučovali nám, že tam a tam je to ideální, protože 4km odtud je nekuřácká chata, a že se tam dostanem s holkama třeba na sáních… Tak nevím, jestli to dotyčný myslel vážně nebo jako vtip – než bychom se tam i s holkama dokobrcali, už abychom jeli zpět kvůli krmení holek… A tak podobně to bylo se vším (velký smích jsme vzbudili i tím, že jsem požadovala větší samostatný pokoj, kam by se nám vešly i dvě cestovní postýlky…). A přitom mě všichni ujišťují, že by hrozně rádi holky viděli. Už to vidím – tak 5 minut denně a jinak se starej, mamino! A přitom nikomu nedocvakne, že třeba už jen vyjet k rodičům je pro mě docela stresující, a to vím dopřeu, jak to tam vypadá, a že mi rodiče vypomůžou…
Je mi líto, že třeba doteď nepřijel někdo k nám (kromě 3 výjimek…) A to už holky měly 11 měsíců…
Tak jsem vyhlásila, že letos by to pro nás ještě bylo příliš náročné, a že tedy opět zůstaneme doma. A kupodivu, manžel se postavil na mou stranu – to mě moc potěšilo, protože jsem se obávala, že bude chtít jet za každou cenu…
Stejně ale nevím, jestli si nakonec nebudem muset hledat jiné přátele, kteří mají více podobné nároky a požadavky, jako my.
Nebo jsem moc náročná…!?