Náš syn si nikdy s plyšáky nehrál. Jakéhokoliv nabídnutého plyšáka změřil dvousekundovým pohledem a odhodil do kouta. Záviděla jsem ostatním rodičům dětí, že se jejich ratolesti pomazlí s plyšákem a hned je jim lépe. Plyšáky vidím všude, určitě každé dítě v naší zemi má svého plyšáka a asi ne jednoho, je dost možné, že plyšáci jsou vůči dětem v těžké přesile.
Nedávno byl u našeho syna diagnostikován dětský autismus, prý s touto nemocí je spojen právě nezájem o plyšáky, různé panáčky a panenky, prostě hračky, co představují živé bytosti. Autisté si raději točí s kolečky všech druhů, otvírají a zavírají dveře, dělají nepořádek nebo naopak staví předměty do řad. S hračkami si hrát neumí, vše se jen snaží roztočit nebo rozštěrchat. A co je naprosto nezajímá, jsou plyšáci.
A tak to bylo i u nás. Ale přišel den, dva měsíce před synovými třetími narozeninami, opět jsem mu zkusila nabídnout jednoho plyšáka, co dostal od babičky v době, kdy mu byl asi rok. Malinký žlutý zajíček, bezejmenný, žádná postavička z televize, kterých jsou plné hračkárny, prostě jen Zajíček. No a navzdory autismu se Ríša do Zajíčka zamiloval.
Zajíček pracuje na plný úvazek, odpočinek nezná. Účastní se především večerního usínání, kdy ho Ríša hladí po plyšových uších, v noci musí být stále ve střehu, protože když se syn náhodou vzbudí s nějakým zlým snem, tak ačkoliv zatím moc málo smysluplně mluví, okamžitě vykřikne s naléhavým tónem: „Zajíčka!!!“. Hned musím vyskočit a vylovit Zajíčka z pod postele, kam většinou v noci zapadne. Ráno Zajíček s Ríšou snídá, doprovází ho do školky. Pak čeká Zajíčka jediná chvilka klidu za celý den, to čeká ve skříňce, až jde zase Ríša v poledne se školky domů.
Cestou už má opět mnoho práce, poslední týden musí, nechápu proč, „papat kamínky“ až má z toho ušmudlanej čumák. Marně Ríšovi vysvětluju, že Zajíček kamínky nemá rád.
Prostě Zajíček je už neskutečně ušmudlanej, ale tak vytíženej, že se nemá ani kdy vykoupat.
Při poslední cestě ze školky domů se Ríša honil se svým kamarádem, pošťuchovali se, nakonec i mydlili klackama, no a těsně před nástupem do tramvaje jsem si všimla, že Ríša nese místo Zajíčka klacek. Vrátili jsme se, volali, hledali, ale nenašli. Zajíček je pryč!
Jak jednoduché by bylo koupit nového Medvídka Pú, Bořka nebo Rákosníčka. Ale takového bezejmenného zajíčka? Kde ho máme proboha sehnat? Co budeme dělat?
Už jsem plánovala, jak pošlu manžela na večerní průzkum okolí školky, naštěstí ale stačilo, aby zašel do obchodu. Babička si totiž vzpomněla, že Zajíček byl tehdy přibalený k čokoládovým velikonočním vajíčkům a koupila ho v nějakém supermarketu v rámci rozšířené nabídky velikonočního zboží. A teď budou náhodou zase velikonoce a velikonočního zboží jsou plné obchody. Takže tatínek místo průzkumu křoví u školky jen zajede do supermarketu a tam koupí spolu s balíčkem čokoládových vajíček nového bezejmenného žlutého zajíčka.
Manžel zajíčka skutečně v supermarketu sehnal a večer mi předával balíček se slovy: „Vzal jsem dva, pro jistotu.“
Ríša nového zajíčka přijal, i když zřejmě vycítil, že se s ním něco stalo, že není stejný jako dřív. Nový zajíček má na rozdíl od původního na ruce přidělaný něco jako odznáček s nápisem „Windel“. Ríša si označení všiml hned, jak se mu nový zajíček dostal poprvé do ruky. Zkoumavě si odznáček prohlížel, ale pak jen zahlásil: „Zajíček dvojté vé“, čímž chtěl říct „Zajíček má W“.
Avšak ten, kdo ví, že pro Ríšu je „dvojté vé“ jedna z nejlepších věcí hned po Zajíčkovi, chápe, že je vlastně všechno v naprostém pořádku.