.
Rozhodli jsme se s tatínkem, že ti ukážeme zvířátka v ZOO. Bráška měl necelý měsíc, bylo krásné počasí, ani vedro, ani zima, a tak jsme se vydali na cestu naším novým autíčkem…Jeli jsme až ke Zlínu do ZOO v Lešné. Cesta nám z domova trvala asi 2 hodiny a ty jsi byla úplně klidňoučká a v pohodičce.
Já jsem měla tenkrát trošku potíže nakojit tvého bratříčka a tak hned, jak jsme dojeli do ZOO, našla jsem si lavičku a začala ho přemlouvat, aby se trošičku najedl. Ty jsi byla s tatínkem na dětském hřišti. Klouzala jsi se po skluzavkách, houpala na houpaččce, stále byla vidět tvá blonďatá poskakující hlavička.
Tatínek se přišel zeptat, jak dlouho bude bráška ještě papkat, že bychom šli dál, a já odvětila, že asi ještě chvilku. Tu nás začala obtěžovat vosa. Já se přiznávám, že z vos, sršánů a podobných bodavých zvířátek mám celkem strach a tak jsem požádala tatínka, aby vosu zahnal. Stále jsme viděli tvou poskakující hlavičku. „Je na kouzačče, houpe se,“ sděloval tatínek a já byla v klidu.
Projela mašinka, atrakce snad všech dětí. Na chvíli jsi se nám ztratila z dohledu. A najednou jsme tvou blonďatou hlavičku mezi dětmi nevideli.
Já jsem začala panikařit. Kojení bylo konec a bráška putoval do kočárku. Tatínek oběhl celé hřiště, ale tebe nenašel.
O mě se pokoušely mrákoty, a hrůza. „Co když ji někdo ukradl? Co když odešla sama k nějakému zvířátku, co když odešla s nějakou rodinou …. co když……“
Stále jsme tě nemohli najít. Já jsem zůstala na místě a začala jsem brečet. „Co když tě už nikdy neuvidím……“
Tatínek to nevzdával. Běžel ohlásit ztátu dítěte.
Já vím, měli jsme tě více hlídat, jsi přece jenom malinká, nesoběstačná v některých věcech a přece už veliká, šikovná i své jméno umíš…..
A tak jsem tam brečela, jímala mě hrůza, a chodila s kočárkem pořád dokola.
Taínek se stále nevracel. Vyhlížela jsem Vás , prosila, ať tě táta najde, a brečela.
„Kde jsi? Kde jsi, ty moje sluníčko, kam jsi šla? Vrať se mi. Prosím, ať tě táta najde, at mi tě přivede, prosím….“
„Co brečíš,“ ozvalo se vedle mě. Táta, a na ramenou měl tebe.
Štěstím jsem začala plakat znovu. Nebyla jsem schopná tě ani obejmout. Jen jsem tě hladila za nožičku a ty jsi se smála. „Mami, ja se ztratila a táta mě našel.“
To mě podlomilo a musela jsem si sednout znovu na lavičku a pořádně to vydýchat.
„Byla u východu, a šla k autíčku, chytla ji ochranka,“ sdělil tatínek.
……a tak to měl být krásný den…..