chtěla bych se dozvědět, jak se vyvíjela vaše miminka, můj klučina je totiž nějaký „zrychlený“…Ale začnu odjinud. Mám dvě mladší ségry, o 5 a o 11 let, první měsíce jejich života jsem pořád slyšela: pozor na hlavičku nebo nesedej si k hlavičce, ať jí neublížíš! Měla jsem pak trauma, jestli, až budu mít svoje mimčo, ho budu umět vůbec chytit a nejradši jsem chtěla mít mimi tak 3 měsíční, aby už tu hlavičku mělo v pohodě.
Když jsem začala studovat VZŠ, tak jsem si na praxi v kojeneckém ústavu pár miminek osahala a už jsem se tolik nebála.
V lednu 2004 kamarádka porodila holčičku. Celá natěšená jsem běžela do porodnice. Byla malinká, taková „hadrová“, když jsem jí držela v náručí, tak mi srdce bušilo až v krku. To mi na sebedůvěře moc nepřidalo.
Za 10 měsíců poté se mi narodil kluk Daniel. A jaké bylo moje překvapení, když jsem ho vzala do náruče, vůbec nebyl „hadrovej“, hlavičku držel skoro sám, jen jsme mu ji vždycky zlehka podpírali. V 7 týdnech „pásl koníky“, ve 4 měsících se sám otočil na bříško, v 6 měsících si sám sedl a začal lézt, postupně si stoupal a v 9 měsících začal sám chodit. Teď už běhá po bytě jak drak a to teprve 21.11. bude mít rok. Venku nechce vodit za ruku, radši chodí sám (samozřejmě moc daleko nedojdeme, sbírá ze země všechno možné).
Chtěla bych vědět, jak na tom je nebo bylo vaše mimi 🙂