Jak jistě mnohé ví, počet mých dětí je šest. Ani jedno dítě nebylo nikdy vzorné, jsou to živé a dravé děti, vlastně krom jedné dívky samí kluci…A pořádní lotři. Zatím se mi je pořád dařilo držet v určitých mezích. Jenže jsem na ně už osmý rok sama a dnešní doba není zrovna ukázková. Jen u nás na kopečku je víc marihuany, než by jeden jen pomyslel. Není kluka, který by ji doma neměl a občas nepoužíval, vyžití dětí je nulové – možnosti žádné, ve škole se to prodává místo svačiny mezi dětmi. Je to prostě paráda. A chlast? No to je problém druhého stupně. O cigaretách ani nemluvím, nekouří snad jedno dítě z dvacíti.
Mí synové jsou dítka poučována o jejich právech i povinnostech a jak známé, puberťáci si ze všeho vezmou jen to, co jim vyhovuje, ostatní je pruzení. Tak i dva z mých synků propadli do onoho bahna. Dnes 15letý Petr a 17letý Jan. Oba jako by někdo loňský květen obrátil naruby a všechno, co jsme léta budovali bylo v troskách. Petr byl perfektní v pečení sladkých pochoutek, vánočku uměl takovou, jakou jsem v životě já neudělala a to jsem pro kluky pekla jak soukromá pekárna (jsou hrozně žraví). Jeník vařil a dobře vařil – dnes se učí druhým rokem na kuchaře a v praxi je fakt dobrý. Měli jsme svá rána u kuchyňského stolu, kdy jsme si povídali, já věděla jako jedna z mála matek, co se ve škole děje, chodili k nám kamarádi kluků a rádi u nás pobývali včetně našich čajových dýchánků, kterých jsem se s nimi účastnila i já. Prostě až na neustálé průšvihy ve škole to docela šlo. Plnili si jakžtakž své povinnosti doma, občas byl nějaký profuk, ale jinak jsme docela dobře vycházeli. Jenže od onoho května, jako by kluky někdo obrátil naruby. Všechno bylo špatné, doma už nic nedělali, byli sprostí, hnusní, ubližovali si navzájem i nejmladšímu (dnes – vlastně přesně včera – 13letému Zbyňkovi), ve škole to byl jeden průšvih na druhý. Nakonec to byly snad i drogy, mladší se k nim přiznal. Nutno podotknout, že oba jsou rozdílní.
Jenda – kluk tvrdohlavý, zabejčilý (slova psychiatričky), ale citlivý a výbušný, se smyslem pro rodinu.
Petr – náš Ťulínek, který byl vždy nejvíce opečovávaný, protože to byl takový nedomrleček rodiny jinak kluků jako buků – od malička. Navíc rozmazlovaný i svou sestrou, která jej opečovávala jako skleněnou relikvii donedávna, kdy mu dokonce kupovala značkové oblečení, které nikdo jiný z rodiny nikdy neměl – ostatní děti byly vždy vedeny ke skromnosti a také tací jsou. Když nic, tak si Petr vyvzpoměl, že může také chtít, abychom jej opečovávali více a tak si začal vymýšlet nemoci a máma běhala po doktorech, že má bolesti, prošli jsme spousty vyšetření, projezdili spousty peněz a nakonec to nebylo k ničemu, jen Petr dosáhl svého. Nic mu není.
Tak k věci. Jeník začal mít problémy se sebeovládáním, ale z té cesty, na kterou se oba loni dali, sešel, začal se „rovnat“ a docela se to dařilo. Petr, který nesnese, aby byl doma klid a všichni spokojení, „vyrobil“ několik domácích scén, kdy Jendu dokázal tak vyprovokovat, že se přestal ovládat a byl zlý, ničil věci, zasahovali i policisté. Nikomu však neublížil. Svůj problém si začal uvědomovat, viděl, kolik dělá starostí a začal mít psychické problémy. Dnes je v psychiatrické léčebně a za pár dní půjde domů, na což se moc všichni těšíme. Všichni, až na Petra.
Jenže Petr zjistil, že již nemůže vyžadovat další péči lékařskou, protože snad není vyšetření, které by neprodělal a navíc si usmyslel, že cesta, kterou se vydal, je jediná správná. A navíc se chytil jedné rodiny, která je opravdu „elita“. Drogy, chlast, krádeže atd. Doma byla přísnost, tam směl vše. Snažila jsem se ho odtamtud nějak dostat. Mnohokrát jej již podrazili, mnohokrát mu ublížili, ale brzy se tam zase vrátil a mé moci nad ním ubývalo, až není žádná. Tento školní rok byl ve škole první týden. Do dnes se tam od té doby neukázal. Není moci, která by jej donutila tam jít. Já vím, že to vypadá divně, já to dřív také nechápala, ale až si to člověk prožije, pochopí. Je to hrůza až děs, ale ať říkám, co chci, je mu to jedno a pošle mě do různých míst, ale nic s ním nehne. Chodí domů v noci, někdy vůbec ne, proti tamtěm lidem nemám nejmenší šanci ať už na ovlivnění jejich postoje vůči mému synovi, nebo na to, aby jim někdo pohrozil nebo je za všechno „potrestal“. Samozřejmě, že případ šel na stůl kurátorce, což je pracovnice sociálního odboru péče o dítě. Naštěstí je to žena, která je zkušená a citlivá a tak jsme se domluvily. Bohužel, situace došla tak daleko, že Petr bude soudním rozhodnutím umístěn do diagnostického ústavu. Chudák Jenda je v Liberci v léčebně už dva měsíce a lékařka jej nechce pustit ani na víkendy, aby se nesetkal s Petrem, protože usoudila z rozhovorů s Jendou, že by to Jendovi hodně ublížilo. V pondělí odvezu Petra a přivezu si Jendu.
Pro mámu, která celý svůj život bojovala za své děti, aby mohly mít aspoň trochu slušné dětství, aby je uchránila před jejich otcem, ze kterého se vyklubal surovec a násilník, před různými choutkami sociálních pracovnic, které si jen vymýšlely problémy (typu – nemáte automatku, ubíráte čas dětem, který s nimi můžete strávit, nebo nedáváte dětem jíst, a proto když jsou někde mimo domov hodně jedí), před šikanou, kterou si ve škole prakticky všichni prošli a vůbec před vším zlým, je to něco nepředstavitelně otřesného. Vždy jsem je učila žít slušně, chovat se slušně a být poctivými lidmi, nekrást, nelhat, nepodvádět. Vždy věděli, že je mám moc ráda a že se sice zlobím, když něco provedou, ale to neznamená, že je nebudu mít ráda.
Radila jsem se s vícero psychology a většinou se mi dostalo odpovědi, že jsem je vychovávala správně, ale nesmím zapomínat na to, jaký je jejich otec, co všechno si prožili, včetně smrti druhého otce, který jim byl jediným otcem, a hlavně prý musím vzít v potas, že dospívají a je jen na nich, jakou cestu si do života zvolí. Mou úlohou je prý jen stát opodál a pomoci jim, když to bude třeba. Je to sice uklidňující hodnocení, ale stejně – pocit, že je to moje vina, že jsem selhala, to nelze vymazat. Snažím se, vysvětluji, hledám další a další řešení, ale nic nepomáhá.
Moje dítě musí do ústavu a pak s největší pravděpodobností bude muset do polepšovny. Je to hrozný pocit. Vždycky jsem si myslela, že tam se dostanou děti násilníků, ochlastů a vůbec podobných živlů, že dítě ze slušné rodiny tam přece nepatří. A vida, zrovna já jsem v té situaci, že balím syna do diagnostického ústavu.
Ať se snažím sebevíc, stále se mi dostává jediného – nestaráš se o mne, nemáš mě ráda, jsi špatná. I kdybych Petrovi snesla modré z nebe, jsem jen někdo, o koho si může otřít boty. Nadává mi za to, že mu neuschnou kalhoty, vymýšlí si, že nedostane najíst (počká až dovařím, když nakládám na talíř, obleče si bundu a odejde, jídlo druhý den vyhazuji), požaduje jen značkové věci, které mu koupit nemůžu, všechno převrací, všichni mu ubližují, všichni jej jen očerňují – je to hrůza hrůz a nevěřila bych, že se někdy něčeho podobného dožiji od svých dětí.
Za svůj život jsem prošla mnoha těžkými obdobími a ze všech jsem se dostala, sebe i děti. V současnosti chodím na psychiatrii s nejmladším (šikana ve škole, dokonce podporovaná učitelem třídním). Psychiatrička mi napsala prášky, protože sama usoudila, že tentokrát to vypadá na totální zhroucení, a to jsem je nechtěla, ale i když je jen lékařkou syna, donutila mě vzít si je a prcek mě každý den kontroluje, abych je brala.
Tak takhle dopadne matka, když se někde něco nepovede. Nelitovat, prosím, to nechci. Jen – co jsem to vlastně chtěla? Říci, že i to se může stát, ač děláme vše, aby se nic podobného nestalo.