Dvě nezapomenutelné změny mého života.
První změnou, která se zdála, že bude z těch lepších, byla moje svatba. V devatenácti jsem se vdávala, ač jsem nemusela. Chtěla jsem být opravdu dospělá, odstěhovat se z domova. Toužila jsem po změně a navíc jsem byla zamilovaná až po uši.
Muž byl takový smíšek, pohodář. Uměl vařit a každá ženská mi záviděla. On ti pomáhá doma, co já bych za to dala, navíc je tak zábavný a galantní.
Co já bych za to dala, kdyby doma nepomáhal a já třeba mohla na pokec ke kamarádce.
Co já bych za to dala, kdybych neměla příchod z práce vyměřený na minuty.
Klidně bych si odpustila modřiny a vysvětlování na pohotovosti, že tu ruku jsem si opravdu narazila o zeď, že ten otřes mozku mám kvůli své nešikovnosti a pádu ze schodů.
Co já bych za to dala a mohla se třeba v klidu vyspat a nemusela celou noc poslouchat jeho monology o tom, že správná žena má být doma, poslouchat na slovo svého muže a MUSÍ tolerovat jeho nálady, výlety. Když ne – následuje trest.
A druhý den jsme se vedli za ručičku a lidi koukejte, jak se milujeme. Lépe řečeno, tvař se, že mě miluješ.
Po skoro třinácti letech nastal čas ke změně. Radikální změně. Změna to byla bolestivá. Hodně bolestivá. Nejen fyzicky. Ani dnes to nemůžu popsat celé.
Změna, která tak bolela, se najednou ukázala v jiném světle. Tato změna mi dala člověka, který mě má opravdu rád a život pro něj nejsou ultimáta, příkazy a omezení, ženská pro něj není jen věc. Člověka, který si mne vodí za ruku proto, že mne má rád a ne proto, že se lidé dívají.
Těžká změna, která mi vlastně ukázala, že můžu žít svůj život i jinak a obrátila ho tak k lepšímu.
Nejraději bych v tuto chvíli řekla: STOP a svůj život zastavila. Už žádná změna, prosím. Teď jsem spokojená a ať to tak zůstane.
Ale byl by to pak život?