I já jsem chtěla mít svatební den podle mých představ, ale…Moje ALE spočívalo v tom, že se moje představy neztotožňovaly s představami mých příbuzných.
Vlastně jsem celý život takový rodinný rebel, vymykám se zvyklostem a způsobu života maloměstských rodin, pro které jsou důležitější názory sousedů než jejich vlastní.
Po studiích na střední škole jsem pokračovala ve studiích, v době, kdy se mé sestřenice a kamarádky vdávaly a rodily. Už tehdy jsem se „trhla“.
A po studiích jsem odjela za prací a praxí do ciziny, kde jsem trávila několik měsíců, vracela se domů a znovu vyrážela do zahraničí, to moje sestřenice a kamarádky rodily podruhé, zatímco já jsem byla stále bezdětná a navíc bez „vhodného“ přítele, tzn. někoho, kdo bude ze stejného města, bude se znát se všemi příbuznými a padne jim do oka.
Neustále jsem musela zodpovídat ty vlezlé otázky: Kdy se usadíš? Kdy se vdáš? Kdy budeš žít normálním životem? Nejsi už na děti dost stará? Copak můžeš žít s někým bez manželského svazku? Nesnášela jsem je, během pár vteřin jsem se cítila jako naprostý vyvrhel společnosti jen proto, že mám vlastní cíle a jinou představu o svém životě.
A pak to přišlo. Našla jsem si skvělého přítele a poprvé v životě mě napadlo, že bych chtěla dítě. Že bych chtěla dítě právě s ním. A tak jsme si pořídili miminko. Bylo mi 27 let.
ALE. Už je tu zase to „ale“ mých příbuzných, kteří nemohou akceptovat porod dítěte bez předchozí svatby.
Jenže já se vdávat těhotná nikdy nechtěla, vlastně jsem si nebyla jistá, zda se chci vůbec vdávat, rozhodli jsme se tedy pro život „na psí knížku“ a svatbu odložili na neurčito.
Tu jsme naplánovali v době, kdy bylo synovi 21 měsíců.
Chtěli jsme svatbu rodinnou, bez stresu, bez zmatků, zkrátka v klidu, pohodě.
Ale…. zase jsem se netrefila do vkusu mého okolí, protože jsem odmítla bílé šaty s mašličkami a kytičkami, nechtěla jsem jet v koním spřežení, ani dlouhý závoj, ani 100 hostů, ani velkou svatební hostinu….
Chtěla jsem svůj svatební den takový, abych se cítila já i mí nejbližší uvolněně a šťastně. A tak jsme ji i uskutečnili.
Splnila jsem tedy konečně všechny představy mých příbuzných? Jsem vdaná paní s rodinou, žiju v našem maloměstě…
A stejně mi je to jedno, jsem šťastná, žila jsem a žiji tak, jak mi to vyhovuje a moc si přeji, aby to tak zůstalo. A názory ostatních? Vyslechnu je, ale prosím, nepleťte se do života jiných….