…aneb prohřešky se prostě nevyplácejí nikdy. Ani když je úmysl více než dobrý.
Když jsem byla malá, můj bratr skoro zemřel na pozdě rozpoznanou salmonelózu. Byly mu tři a bylo to strašné. Zvracel, svíral se v křečích a nikdo nevěděl, co mu je. (Tak a teď jsem zvědavá, jak z tohohle udělám vtipný článek na neděli.)
Nakonec byly odhaleny dva nejpravděpodobnější původci choroby: meloun nebo cukrová vata.
Musí být hned jasné, jaké potraviny nám v dětství byly pak odepírány. I dnes, když servíruji dětem v létě lahodný meloun, nemám z toho nejlepší pocity a jen čekám, kdy „to“ příjde.
Nutno dodat, že i bez cukrové vaty jsme vyrostli bez jakýchkoliv následků – ta opravdu do zdravé výživy poskytující vitamíny nebo stopové prvky nepatří, na tom se asi shodnem. Tedy snad.
Zcelá jiná situace byla ovšem v rodině manžela.
Tam nikdo vyváženou stravu příliš neřešil (a neřeší) a taky je to vidět (jsou to tlouštíci nemocní cukrovkou a i můj muž se teprve v manželství se mnou sice nerad, ale postupně, učí jíst zeleninu a pomalu vynechávat z jídelníčku sušenky, dorty a čokoládu, které tvořily donedávna základ jeho stravování).
Ano, správně tušíte, manžel miluje cukrovou vatu i meloun… vždyť je obojí tak lahodné a melounu můžete sníst skoro tunu s minimem kalorií…
Takže doma válčíme. Každou pouť řešíme, jestli koupit dceři Karolíně cukrovou vatu a jestli si ten „olezlý“ pán (prostě mě nenapadá popisnější výraz), který praží mandle v karamelu ve špinavém hrnci, má šanci si za celý den, co stojí u stánku, aspoň umýt jednou ruce…
Vatu prohrávám. Karolína sladkosti nevyhledává, ale cukrovou vatu miluje. Líbí se jí, jak je princeznovsky nadýchaná a růžová a voní sladce… a tak, je-li pouti přítomen otec, vždycky alespoň s malou verzí sladké dobroty odchází.
Včera jsem to ale prohrála totálně. 🙂
Přijela k nám totiž pouť. Klasická, venkovská. Pár kolotočů, střelnice, však víte. Hned ráno, jakmile se atrakce rozjely, jsem oblékla děti a vyrazila s nimi ven. Bylo to fajn. Vesnice ještě vyspávala, atrakce nebyly přeplněné, takže jsme si užívali. Poníci, skákací hrad, houpačky… a cukrová vata… áááá sakra…
Odolávala jsem dlouho. Protože byla Karolínka ale extrémně hodná, nakonec jsem jí tu sladkou patlaninu koupila. Navzdory všem předsevzetím, strachu a bla bla bla k svačině se tohle nejí a tak dále, však víte.
Dítě bylo přešťastné a hned si radostně zapatlalo novou bundu i kalhoty. Nevadí. Máme pračku, která vše vypere.
To hlavní mne ale teprve čekalo. Jak sladká byla má nevědomost!!!! Možná i sladší než cukrová vata…
…když jsem totiž Karolínku nakládala do auta do dětské sedačky, kornout růžové cukrové vaty opřela o mou hlavu a vykouzlila mi sytě růžový punkový příčes. Jako bych se chystala na Czech Tec 🙂
Celé klubko růžového čehosi se mi pomalu roztékalo po vlasech. Nebylo teplo, cukr tál zřejmě pod tím, jak ve mně narůstal vztek.
To mám za to, že nedržím „vnitřní“ pravidla, klela jsem pak ve sprše, když jsem si po čtvrté drhla vlasy a stále ze mě crčela fialová voda… 😀
Poučení pro dnešní den?
Když jste přesvědčeni o tom, že něco děláte správně, dělejte to takhle dál navzdory všemu a všem.
A taky, jak všechny víme, prohřešek proti zdravé výživě bude vždy potrestán. Někdy novým špíčkem na bocích, někdy ale taky fialovou hlavou… 🙂
Mějte nádherný den.
Marta
P.S. A to ani nemluvím o tom, jak jsem se zašklebila na paní policistku, která celou příhodu pozorovala, zatímco nesprávně zaparkovaným autům nechávala nasazovat botičky. Ta dáma se ke mně přitočila a zcela upřímně se mne zeptala: „Víte, že máte ve vlasech cukrovou vatu? „… 🙂
