Jakmile tohle zkusí Matýsek, tak táta sice říká, že ho taky pochová, ale má takovej divnej výraz v očích a bere si lopatku a igelitový pytel. Maminka když tohle slyší, dá si ruce v bok a řekne: „Opovaž se!“ Asi nechce, aby tolik Matýska rozmazloval. Ale v tom já s tatínkem souhlasím. Mám ho sice ráda, ale je to móc velikej drzoun. Krade mi hračky a nechce abych ho drbala. Já mám přitom takový malinký ručičky a tak moc šikovný. Když se kocourek přiblíží, chytím ho za ocásek, přitáhnu k sobě a …koufnu ho do něj. Takový rodeo jste ještě nezažili. Mates se lekne, nadskočí a chce běžet pryč. Nožičkama hrabe na místě, nabírá na rychlosti… a v tom ho pustím. Dokážete si jistě představit co to s ním udělá. Cha, chá. Ta chlupatá uječená příšera se musí prostě naučit, že na moje hračky nemá co dávat svoje pracky. Další věc, kterou si miláček musí uvědomit je ta, že už nejsem to mrně, co jen leží a fňuká. Já se o sebe umím postarat a co nezvládnu, tak na to mám lidi.
Je to moc prima, nebýt mrně, co jen leží a spí. Maminka: „Já mám na to trochu jiný názor“. Ráno mě maminka nakrmí a já se vydám na procházku po bytě. To je takové malé dobrodružství. Vypustí mě v pokojíčku, tam si chvilku hraju s hračkama, ale to mě brzy omrzí. Po čtyřech se vydám do kuchyně. Tady si chvilku odpočinu, než mamince začnu uklízet poličky. Má tam takových věcí, že už se v tom nemůže vyznat, a tak jí vlastně pomáhám se zorientovat. Když to všechno vysypu na jednu hromadu, ví přesně, kde to má a nic nemusí pracně hledat. Jestli to má v první poličce, nebo druhé. Má to prostě pohromadě – na hromadě. Stačí si vybrat jestli chce igeliťák, kompot, ubrousek…
Další etapa cesty, “ Hledám, co zničit, sníst a oslintat“ , pokračuje v obýváku. Z kuchyně je to kousíček a zajímavých věcí je tam taky dost.V poličkách docela u země jsou takové velké silné knížky a v nich malé barevné obrázky. Jsou moc prťavý a strašně se mi lepily na prstíčky. Tak jsem zkusila, jestli se nechají papat a to malé barevné cosi, se mi nalepilo na pusinku a tvářičky. Maminka když mě viděla, spráskla ruce a chtěla něco říct. Pak jí blesklo v očích, prohlédla si ty papírky a řekla mi, že mě donese na poštu a pošle do světa. Na těch papírkách bylo totiž napsáno Pošta CCCP.
Tátovi jsem zase zabavila jeho slaninové brambůrky. Měl je tam v misce, pořád je chrupkal a tak jsem si řekla, že musí být moc dobré. No jo, jenže na misku jsem nedošáhla, ať jsem se snažila sebevíc. Pomohl mi Mates. Všimla jsem si jednou, že umí pohnout tou bílou věcí, co visí ze stolu. Prostě za ní chytí a stáhne jí. Tak jsem do udělala taky. A křupinky byly moje. Mňam, To byla dobrota. Tak krásně se to patlalo v ručičce, po podlaze a po tom bílým hadru, co byl původně na stole. Jen nevím proč se mamka potom tak rozčilovala, místo aby byla ráda, že je nevolám a svůj hlad už jsem schopná utišit sama.
Mohla snad již poznat, že JÁ JSEM SCHOPNÁ VŠEHO!!!!!!!!