Možná si říkáte, mno jo, chudák ženská, ta nedělá nic jiného než uklízí, ale chyba lávky, já sama to dělat nemusím. Když je manža doma, tak střelhbitě začne vysávat, pokud to ještě není, to samé s nadobím nebo se znečištěným stolem. Pokud zůstane doma sám, tak je schopen přestavět celý obývák a uklidit ho, pokud předtím uspořádání jevilo nějaké nedostatky. Když je s dcerkou sám doma a já třeba momentálně v práci, tak po návratu se musím vrátit za dveře a prohlédnout si jmenovku, zda jsem ve správném bytě 🙂 Je až nepřirozeně naklizeno, přestože, když jsem odcházela, doma zůstal chlap a skoro tříleté dítě, což je prostě zvláštní jev :-)))
Teď si říkáte „ona nás chce prostě vyprudit tím, že její chlap je ideální – on uklízí“ :-)) Ale ne ne ne, milé dámy, jak ráda bych přišla domů a cestou zakopávala o jeho svršky a sundávala ze židlí jeho fusekle. Našla plný dřez nádobí, které čeká až na mě, že ho naskládám do myčky. Okolo obou stolů, aby bylo nadrobeno, popřípadě na nich byl třeba ještě talířek se zbytky jídla. Hračky aby se válely od chodby až po obývák. Ale to ne, to se mi prostě ne a ne splnit.
Teď už si o mě musíte myslet, že jsem asi blázen. Ale nejsem, jen prostě není zlato vše, co se třpytí 🙂 Trošku vás poprovázím všedními dny v naší domácnosti. Jen budu doufat, že k tomuhle článku, nebo spíš výlevu emocí, se můj manža nikdy nedorve, protože pak by mi přilepil patexem k jedné ruce prachovku a k druhé lux :-))) a jak bych se pak myla, natož najedla, nebo došla na toaletku ….
Asi bych na úvod měla říci, že kdo znáte film Medvídek, jak v něm pan Nescafé (nemůžu si vzpomenout na jméno) vyčítá Táně Vilhelmové, že jí chybí v mozku buňky na vnímání nepořádku, tak nějak podobně to vidí i můj manžel. Ale věřte mi, to neeee, jen prostě moje buňky na vnímání nepořádku občas taky odpočívají, nebo jsou prostě jen na krátkou dobu letargické 🙂 Letargické jsou ve chvíli, když vidím chlapa s hadrem nebo s luxem. A hlavně držím se hesla „když nejde o život, tak jde (jak to říct slušně) o to smradlavý ošklivý“. Porucha v tomto případě není na vysílači (já) ale na přijímači (manža). Shrnula bych to jednoduše, má drahá polovička trpí neustálým nutkáním k uklízení a když ten nepořádek momentálně není, tak ho vymyslí. Prostě taková lehčí verze pana Monka, akorát s tím rozdílem, že je ještě schopen někomu podat ruku bez toho, aby se nutně pak musel utřít nebo umýt :-))
Věřte mi, ale že tomu tak nebylo odjakživa, já prostě nevím, kde se to najednou vzalo a kde tím onemocněl, ale prostě teď to žije mezi námi, jako odložená, nepříjemná tchýně 🙂
Byly časy, kdy jsem i přemýšlela , kdy došlo ke zvratu a našel v sobě nejen skrytý talent pro tvorbu pořádku, ale i neustálé touze, ten pořádek vymáhat po svém okolí. Pozor, nejen po mě! Zasaženy jsou domácnosti všech příbuzných. Na návštěvě kritiku dusí v sobě a mně pak o tom vykládá, až když se za námi zaklapnou dveře:-)
Nemůžu si pomoct, ale dříve byl naprosto normální. Když jsme byli mladší a bezdětní, tak jsme se dost často stěhovali, než jsme zakotvili. Takže když chyběla třeba šatní skříň, tak neřešil prádlo vyskládané podél zdi v ložnici. Cestička svršků se taky občas objevila. Luxoval velmi zřídka a mytí nádobí bylo tabu. Ještě donedávna jsme bydleli v rodiném domě, takže pokud člověk nosil dřevo do kamen v botech až do obýváku, tak to nebyla až taková tragédie, prostě se to zametlo a utřelo. I když tam už matné náznaky byly. Jenže tou dobou byla dcerka malé miminko, okolo kterého se práce nezastavila, tak možná proto se to nepostřehlo:-) Nějak jsem si moc nedělala z toho, když jsem přebalovala dcerku s hnědým zlatem v plenách na gauči (pozor – na podložce) a on to neustále komentoval tím, že to je nechutné, nehygienické a kdesi cosi a že od toho mám pultík. Plena se musela hned odnést na separační území (do popelnice ven) nestačilo ji dát do koše a třeba za hodinu spolu s další plenou odnést :-))
Jenže naplno se jeho postižení úklidem rozjelo až potom, co jsme RD vyměnili za útulný byt, kde byla možnost vybavit si ho dle libosti a přání. Já svou fantazií nešetřila. Jak už jsem zmínila modrý koberec, modrá sedačka, skleněný stůl v kuchyni, skleněný konferenční stůl, šatní skříň se zrcadly, nerezové spotřebiče v kuchyni, takže samé praktické věci a barvy pro úklid 🙂 Jo, málem bych zapomněla, dcerka má v pokoji vlněný koberec béžovo-růžovo-fialkový 🙂 Proč to zmiňuji, protože kdybych bývala byla věděla, že se stanou mou noční můrou uklízení, tak bych je byla bývala vůbec nekupovala a vybrala bych mnohem praktičtější barvy i materiály 🙂 Prostě takové, které snesou znečištění a vy to hned nepostřehnete :-))))
Takže jak tedy vypadá běžný den v naší domácnosti? Asi takhle. Ráno vstanu. Ne sama a v klidu, ale pod náporem ranních emocí dcerky, která přikluše z pokojíčku pofňukávajíc, že ještě spím. Začne ze mě mezi 6. a 7. hodinou stahovat peřinu a úpěnlivě naříkat nad tím, že hned nevystřelím zpod peřin a nezačnu plnit bezezbytku její přání.
Po třiceti vteřinách se vrávoravě zvedám a dcerka mě táhne za ruku do obýváku, kde si lehne na gauč. Cestou se jí ptám, jestli nechce nejdřív na záchod, ale to ne a skončí na tom gauči. Rychle, co rychle, bleskurychle vykonám ranní hygienu a vyměním ksicht za obličej a už slyším „čuuuuuuraaaaaat“. Nyní tedy ranní hygiena v malém provedení. Potom hurá oblékání ve dvou a bombardování dotazy, zda někam jdeme či nejdeme, budeme si hrát, nebudeme si hrát. Potom snídaně. Manžel stále ještě pochrupuje (přišel ráno po noční).
Když je najedeno a oblečeno dítko, tak začínám sbírat, co kde z ní upadlo od oblečení až po zbytky jídla, a dám se do ranní rutiny. Nádobí do myčky, zapnout. Poklidit a utřít linku, pokud se na ni otiskly stopy čehokoli. Utřít již zmiňovaný skleněný stůl po zásahu snídaně dcerky. Pozor! i zespodu, neboť nesmírně ráda si prohlíží dlaně přitisklé ke sklu z druhé strany, nejlépe když má na ručičkách cosi, co pak nejde moc dolů. To samé udělám s konferenčním stolkem, na kterém pečlivě vyrovnám ovladače, nic jiného se na něm nenachází. Zkontroluju otisky na nerezových spotřebičích, v případě potřeby otřu. Srovnám křesla, tak aby nevybočovala z území koberce. Na gauči načechrám polštáře a zkontroluji, zda nenese stopy jídla či pití. Vysaju koberec. Dcerka mi pomáhá svým malým vysavačem 🙂 Narovnám prádlo do pračky, zapnu. Manžel stále ještě spí.
Po hodině či hodině a půl se kochám tím, jak jsem všechno zvládla. Je uklizeno. Jdu si tedy chvíli hrát s dcerou.
Když se přiblíží čas oběda, tak jdu kuchtit. Dcerka taky přidává ruku k dílu. Sem tam něco dobrého dostane do ručky a pak bravurně znovu dělá otisky na skleněném stole. Kuchyňská linka už taky nejeví ty samé známky pořádku, jako po ránu. Bodejť by jo, vždyť vařím. I ten dřez se plní, protože myčka ještě suší. Nějaký ten drobek se už na koberci taky objevil. A má drahá polovička v tu chvíli vstává. Nakoukne aby pozdravil a za pozdravem následuje ta krásná věta, kterou bych nazvala „VYTÁČKOU“: tady je ale bordel :-)))) Nic neříkám, křením se, jakože mě to nenaštvalo. Neeee, vůbec mě to nenaštvalo. Kdyby kruca fuxa vstal před hodinou, tak by tam ten bordel nebyl, protože ho nebylo čím udělat 🙂 Jenže praxe ukázala, že nemá smysl vysvětlovat, že před hodinou to tak bylo. Tudíž manža se umyje, oblékne a než přijde do obýváku, tak už má v ruce lux. Vysaje těch pár drobků, co tam během dopoledne přistály. S frfláním začne utírat skleněný stůl a s větičkou, že prostě nebýt jeho, tak to nikdo nevidí a tudíž nikdo jiný než on neudělá :-)) a tak podobně, to by bylo ještě na dlouho. A jak si myslíte, že to dopadne, když už to teda znovu uklidí, to co jsem před pár hodinami udělala já? Za další dvě hodiny je to to samé. Věřte mi, ani nepomáhá, když řeknu, že úplně stačí, když to udělám ráno a večer, že jinak to nemá cenu 🙂 To už nastupuje věta o buňkách a nepořádku :-)))) Já už si prostě z toho nic nedělám, jen se tomu musím vnitřně smát, jak ho baví dokola dělat tuhle sisyfofskou práci 🙂 Třeba ho to jednou přejde a dojde mu, že když to nechá být, tak já se k tomu za ten den taky dostanu a taky to udělám. Repertoár věcí, které by měly být uklizeny, se zužuje či rozšiřuje dle jeho nálady. Občas po mě zjevně vyžaduje i věštecké schopnosti, neboť se to přece nemusí říkat, co si myslí, to musím zákonitě vědět 🙂
Milé ženy, z toho plyne, buďte rády, pokud je váš muž letargický k lehkému nepořádku či chaosu a stará se jen o mužské záležitosti, jako je výměna žárovky, či oprava kohoutku. Věřte mi, že s kontrolorem za zády je to horší, i když je to kontrolor, který dokáže uklízet i samostatně bez brblání. Opravdu je lepší, když velení nad úklidem třímá něžné pohlaví.
Nakonec přidám „vytáčku“ minulého týdne. Vždycky jsme měli balík s toaletními papíry postavený vedle záchodu u zdi. Minulý týden mu ten balík připadal neestetický a tak roličky vyrovnal do komínu v rohu. Načež pro dcerku to byla výborná inspirace pro hru při trůnění a tak je různě pohazovala okolo sebe, vzhledem k tomu, že na ně dosáhla. Manžel usoudil, že to je bordel a tak ho přemístil do komory na chodbě. Když jsem se ho ptala, proč ten balík rozdělal, nejdřív vyskládal neprakticky v rohu na záchodě a pak přestěhoval mimo, což bude zase důvod ke spekulaci. Prostě se znám a ve spěchu tu náhradní roličku tam nedodám, tak bude brblat, že toho nejsem schopna:-) Že mám už přeplněný HD a nejsem schopna snést další komplikované operace a že by bylo jednodušší ho vrátit tam, kde byl. Neuspěla jsem. Druhý den ne mou vinou dcerka volně loženou roličku odnesla taky do komory, jako tatínek. Tudíž když následně šel do oněch míst trůnět, nebylo se čím utřít a už jsem to slyšela…. Myslíte, že tam ten balík vrátil? Ne, vždyť proč to dělat jednoduše, když to jde složitě 🙂