Před marketem mrknu očkem po autu a už si to k němu šinu i s vozíkem. Cestou zaznamenám rodiče se synkem, který se hned do všeho hrne, desetikorunku do vozíku, vozík, mami dělej, tati pohni. Dítko už se nemůže dočkat nákupu s rodiči. Minu další rodinku, která má již odrostlejší děti. Ti už skládají nákup do kufru auta. Já tři tašky, šup, a je to v autě, jenom slyším – mami, čůrat. Jdu vracet vozik a co nevidím – malý čůrá, ale kam – na zadní kolo nějakého auta! Myslím, že bylo bílé a asi Ford. Kdo má Ford, ten je lord – napadlo mě. Maminka mu asistuje a on ho krásně celé počůrá -to zadní kolo- a já jen zírám a nezmohla jsem se ani na slovo. Sednu si do auta a přemýšlím, měla jsem něco říct? Nebo mám ještě vylézt z auta? A říct třeba: „Maminko, co to je? Proč s tím klukem nejdete tady půl metru na tu travičku?!“ Nic. Dřív než jsem v sobě našla to správné řešení, už jeli směr vchod, malej spokojenej, hopsal kolem vozíku a maminka s tatínkem už byli myšlenkami v supermarketu. Nastartovala jsem a odjela. V autě jsem si říkala, že než si majitel toho počůranýho auta přijede s vozíkem dát svůj nákup do kufru , tak už nepůjde třeba vůbec nic poznat…