…aneb jak jsem ztratila TEN recept a proč si vlastně člověk pořizuje děti.
Člověka postihnou v životě různé lapálie. Roztěkanou pracující matku v letech postihují ale asi tak tisíckrát častěji.
Pořád někam chvátám, pořád něco nestíhám a pořád nemám hotovo. Lidé mě obecně považují za akčního člověka, nicméně, pokud se ohlídnu za tím, co za mnou zůstává… ble, není to vždy zrovna hezký pohled. No jo, ale jak se říká, kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Zrovna včera ráno jsem zjistila, že dobírám poslední platíčko, poslední řádku pilulek proti početí, tedy antikoncepce. A nové nemám. Chjo. Problém netěžký, běžné ženské stačí zvednout sluchátko, zavolat svému gynekologovi, dojet si pro recept a vyzvednout prášky. No problem…
Jenže… od doby, co se mi poměrně neplánovaně v relativně pozdním věku narodila druhá dcera, nedělám nic tak zodpovědně, jako požírám antikoncepci. Rozkošná miminka v kočárku mne velmi dojímají, ale dnes už jen za předpokladu, že ten kočárek nemusím tlačit já. Prostě, biologické hodiny dotikaly. A tak ve snaze být „vždy připravena“, jsem svému gynekologovi volala již před týdnem volala, že prášky dochází a chci nové, atd. atd.
Protože „datum bylo vysoké“ (pro termínu neznalé čtenáře – bylo před výplatou a finanční zdroje domácnosti došly), vyzvednutí poměrně drahého léku z lékárny jsem odložila…
… takže mne jen ráno napadlo… kdepak je recept?
… a tak jsem hledala. V kabelce… ve stole… mezi složenkami… ve zdravotní průkazce mé mladší dcery (jak jsem roztržitá, mohla jsem ho tam založit)…v kabelce mé starší dcery (kdo ví, mrcha jedna :-), třeba se jí pilule už mohly hodit…) … ani manžel ho v aktovce neměl a ještě k tomu se mi smál jak divý, se slovy : „Bude Vojtíšek, miláčku? “ Já mu dám Vojtu, recept prostě zmizel z povrchu světa… 🙁
Co dělat? Byla jsem bezradná, představa, jak poníženě volám svému lékaři a dušuji se, že opravdu tajně neobchoduji s léky, které jsou standartně na předpis… to prostě nejde!!!
„Snad mne něco napadne na svěžím vzduchu,“ pomyslela jsem si, naložila malou dceru do sporťáku s vyrazila k lesu. A jak jsem tak pochodovala lesní cestou, dcerka najednou šišlavým hlasem povídá: „Budu malovat, mám papírek.“
Kouknu a on to pohřešovaný recept. V kapsičce kočárku, ve které se standardně nalézá pitíčko a piškoty. Jak se tam dostal? Nemám tušení.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Pokud nevíte, kudy kam, jděte na procházku. 🙂
A taky:
Děti si pořizujeme proto, aby holt jednou za čas vyřešily některý z našich problémů. 🙂
Prima den a když budete mít chuť, napište mi, jak to s recepty děláte vy 🙂
Vaše Marta