Za osm let bude naší malé holčičce táhnout na 14 let. Jistě s ní bude mlátit puberta ode zdi ke zdi, a tak bude doma veselo. Jak to asi bude vypadat?Blíží se konec listopadu. Za chvíli tu máme první adventní neděli. Venku je ještě celkem teplo, takže jsem se vybičovala k umytí všech oken. Dcera si neodpustí komentáře: „I ty, Brute? Kdopak to vždycky kázal, že mytí oken v zimě je blbost? Jak jen můžeš svou duši takhle zaprodat!“ Dělám, že neslyším, a pokračuji v umývání. Po očku dceru tajně pozoruji. Ale, co to? Zdálo se mi to, nebo se v jejích očích něco blýsklo? Se zalíbením pozoruji výsledek své práce, když tu přichází má holčička a nese si velikánskou obálku a tu nejširší izolepu, kterou doma máme. S potměšilým úsměvem se zahledí na čerstvě umytá okna a pak s neskrývaným potěšením na jedno z nich přilepí obálku dlouhými kusy izolepy. Přes všechny čtyři strany, ne jen lehce přichytit rožky! „Pro Ježíška,“ mrkne na mě a spokojeně odchází. Že já ta okna vůbec myla!
Obálku z okna sundám (ignorujíc šmouhy od izolepy) a rozlepím. Jasně, že téměř čtrnáctiletá holka na Ježíška dávno nevěří, takže mě zajímá, čeho si od nás žádá. Vyndávám dva listy velikosti A4 – hustě popsané! Manžel mi nakoukne přes rameno a ukáže na jednu z položek: „Víš, že tenhle moblet stojí půlku tvého platu? A tenhle noťas zase půlku mého.“ Fajn, další bod pro dceru, provokace rodičů se jí opět zdařila. Být to olympijská disciplína, máme zlatými medailemi vytapetovaný pokoj a i na obývák by možná zbylo.
Jdu za dcerou do pokoje, poptat se, kam dala druhý, ten správný dopis pro Ježíška. Nedojdu. U dveří zaslechnu, jak cukruje do telefonu: „Taky tě miluju… Moc mi chybíš, lásečko… Posílám pusinku… Jo, a ještě jednu o kousek níž… Ne, ještě níž… Ještě o kousíček níž, hihi…“ To snad ne! Má sotva třináctiletá holčička! Okamžitě spěchám pro svůj seznam dárků a do dceřina sloupečku připisuju „kniha sexuální výchovy!!!!!“ „Myslíš, že jí ty čtyři, cos jí už koupila, nestačí?“ rýpne si manžel. Hm, má pravdu, chce to něco spolehlivějšího – pás cudnosti a byt přestavět na kulometné hnízdo!
Vánoce se pomalu blíží a u nás po letech opět voní cukroví. Syn už má skoro 9, už mi nerozplácává vykrájené tvary, takže si pečení užívám. Chci napéct i pro sestru, má doma batole, s jeho asistencí se fakt nic upéct nedá. K mé spokojenosti se přidává i triumfální pocit, že jsem přechytračila děti. Obě se totiž baví hledáním dárků, a do šuplíku se zeleninou všechno nenacpu. Mám ale nový geniální úkryt, mimo dosah dětí, zamčený na klíč, o jehož existenci děti nevědí. Máma versus děti – 1:0 pro mě!
Štědrý den je tu. Večeře se blíží a dcera nikde. Najdu ji v koupelně, jak si lakuje nehty. „Co to, prosím tě, právě teď vyvádíš?!?“ divím se. „No mami, přece nemůžu jít ke stromečku s fialovými nehty, vždyť bych s ním nebyla sladěná! Musím si je přelakovat, to dá rozum, ne?“ Trvá jí to ještě půl hodiny, než se doupraví (dle táty – zmaluje). Když konečně přijde, místo omluvy zahlásí: „Tati, foť mě jen zleva! Na pravé straně mám pupínek, tak ať to není vidět.“ A pak, po večeři, jdeme k rozsvícenému stromečku. Dcera si neodpustí další rýpnutí: „To jsem zvědavá, jestli tam najdu ten nový moblet a noťas a lyže a … au!“ ukončilo její provokaci tátovo šťouchnutí. Kam jen se poděla naše výchova ke skromnosti?
Děti rozdávají dárky. Po mnoha letech se pod stromečkem objevují balíčky i pro mámu a tátu. S manželem jsme vzájemné dávání dárků zrušili, ale děti na to mají jiný názor. Vždy nám připraví nějakou malou, milou pozornost. Teď mi dcera podává nějakou krabici. V ní leží z kartonu vyrobená krabička ve tvaru srdce, a když ji otevřu, je plná mých oblíbených čokolád. Přeci jen mě to dítko protivné asi má rádo…