Pro mě by to byl dar, ale i zároveň prokletí.
Jako malá holčička jsem toužila po hračkách, které jsem nikdy neměla. A taky jsem chtěla být krásnou princeznou :o) Jako dospívající slečna bych se určitě zbavila svých pih, dopřála bych si krásnou postavu s okouzlujícím obličejem. Jako dospělá žena a maminka dvou dětí bych si ze všeho nejvíc přála, aby moje děti byly vždycky šťastné, zdravé a spokojené.
Využít svoje přání vůči světu je velmi diskutabilní. Chtěla bych dopřát všem ženám, které nemohou mít děti, aby pocítily, jaké je to nádherné v sobě 9 měsíců ukrývat človíčka. Cítit, jak se miminko hýbe. S obavami, ale i s velkým těšením chodit na každou těhu prohlídku. Společně pak se svým mužem prožít ten opravdový nádherný zázrak… zrození nového života. A naopak všem těm, kteří ublíží dětem, tento dar vzít. Jen při pouhé myšlence na týrání by jim tělem měla projet neuvěřitelná bolest… tisíckrát větší, než kterou chtěli způsobit.
Zbavit svět všech fanatických bláznů. Všechny nemoci by mohly zmizet. Těch negativních věcí, které bych si přála změnit, je šíleně mooooc.
Když se však zamyslím, tak si říkám: „Jaký by pak byl svět???“… Byl by krásný, mírumilovný a všeho by jsme měli dost. Všichni by jsme se měli dobře, byli by jsme šťastní a spokojení….
Šťastní a spokojení???? Co je to za blbost?! Jak bych věděla, že jsem šťastná, kdybych neznala tu odvrácenou stranu štěstí… tedy „neštěstí“. Člověk si přece musí zažít neštěstí a chmury, aby si pak uvědomil a vážil si, že to, co prožívá, je štěstí a spokojenost. Žili by jsme v tupé, blažené nevědomosti. Neuměli bychom se z ničeho radovat.
Nechtěla bych se osobně vzdát pocitu radosti třeba z toho, že jsem něco dokázala… že jsem to dokázala jen já a cesta k tomu cíli nebyla vůbec jednoduchá. Být na sebe za to patřičně hrdá. Nechtěla bych se vzdát toho krásného hřejivého pocitu, když někomu udělám radost.
Chci znát ten pocit, kdy mi není opravdu nejlíp, ale to vědomí, že zase bude líp je ta jiskřička naděje, která mě odlepí od toho dusivého dna beznaděje. Chci si užívat vědomě každou chvilku štěstí. Protože člověku je strašně krásně a dobře.
Za posledních pár let se dívám na všechno úplně jinak. Je to možná i tím, že Domula má tolik zdravotních problémů. Jsem obklopená rodiči, kteří si neváží toho, že mají zdravé děti (spíše to berou jako za samozřejmost). A doslova hazardují s životy svých dětí.
Jsem šťastná a vážím si toho, že Honzík je zdravý kluk. Jsem pyšná na Dominičku, která to nemá jednoduché a mít nikdy nebude, že se s nepřízní osudu pere… byť pro nás někdy nepochopitelným způsobem :o)
Mít přání jen sama pro sebe, tak bych si přála: „Aby člověk, kterého ze srdce miluji, mě více pochopil.“