ani nevím jak začít…nejlépe asi od začátku 😀
Je mi 20 let, jsem vdaná a za dva měsíce čekáme příchod naší (prý) holčičky na svět. Osobně si myslím, že miminko je požehnání, ale o tom tady psát teď nechci. Jen se potřebuji trochu vypovídat, protože nemám komu (ještě že existuje net)…S mým manželem jsme se poznali před 14. Na prvním rande jsem byla šííííleně nervózní, no to se nedá popsat (asi mě trochu znervozňovalo to, že je o 11 let starší). Doma jsem nic neříkala,protože bych akorát slyšela výčitky, že ať zas domů nechodím brečet atd. No, scházeli jsme se dál a bylo to prima. Nehrnula jsem se moc do představování rodičům, jenže moje matka začla obviňovat mou babičku, ke které jsem jezdila že me kryje atd. Bydlím na vesnici a od babičky to bylo k R. přece jen blíž, a taky lepší spojení. Asi tak po 2 měsících si rodiče prosadili svou – můj táta je spíš takový bručoun a ne moc společenský, takže jsem měla dost strach a moje máma? O té to všechno vlastně je. Jen jak poznala R., tak se začala hrozně měnit. Nepoznával ji ani táta ani moje starší sestra, která je v rodině víc než si myslíte..vlastně tu o většině věcech rozhoduje ona!
Máma se začala hrozně přetvařovat a byla sladší lízátko! A proto mezi mnou a ní docházelo a stále dochází ke konfliktům. A samozřejmě, že z nich vycházím já jako ten idiot!!!
V září toho roku jsem nastoupila na VOSku. Studovat jsem chtěla, ale R. u nás už bydlel, takže jsem se starala o něj a učit /přiznávám/ jsem se moc nechtěla. Prohlásila jsem, že bych jela do ciziny a pracovala jako Au pair, ale to bylo rezolutně zakázáno, protože jak mi bylo řečeno, máma by to nepřežila a usoužila se. Citové vydírání je na denním pořádku!
Po 4 měsících na škole jsem si našla práci, jen jsem trochu naletěla, a tak jsem asi po měsíci hledala znovu. Ale to už má doktorka přišla na to, že jsem těhotná (ve 12.týdnu). Všechno se změnilo.. Na pracáku jsem samozřejmě žádnou práci nedostala a dokud jsme se s R. nevzali,tak jsem pobírala nějaké dávky, né moc velké, ale nemusela jsem nikomu říkat o pěníze, protože jsem nerozhazovala a šetřila jak se dalo. Dávky mi po svatbě vzdali a jediné, co mi máma řekla bylo, že jsem si zkazila život a rozzlobeně mi oznámila, ať si teda napíšu co potřebuju na malou a ona to s tátou zaplatí. To jsem neudělala (i když se cítím jak pes, tak snad mi zbylo ještě trochu hrdosti).
Trochu odbočím – vždy to u nás doma bylo takové, že když přišlo třeba vysvědčení na ZŠ, tak rodiče nezajímalo to mé, ale co má jedna dívka a když jsem řekla že ona má samé jedničky a já třeba jednu 2 z matematiky a fyziky – tak bylo zle. Můj přístup rodičů ke škole… „Kouknu se na dítě a vidím, jestli má na školu nebo ne“. Zajisté já jsem v té druhé skupině. Na střední školu jsem musela jít na tu samou jako moje sestra, protože se počítalo s tím, že to nebudu zvládat a ona mi plno věcí vysvětlí..měla co dělat sama se sebou a mně učení šlo.
Vůči mámě jsem začala být ostražitá až na střední škole.
Zní to asi divně, dávat si pozor na vlastní mámu, ale je to tak. Nic si nenamlouvám – nejsme perfektní rodina, a že bych ke své vlastní mámě měla blízko?!? To se říct nedá. Stále musí být doma, aby jí něco neuniklo a o všem musí vědět, i to, co se týká jen mě a mého manžela!
Moje matka musí mluvit do všeho a vědět o všem.
Chtěla by vědět kdy se milujeme. A teď mi stále předhazuje, že po porodu ten chlap bude nevrlej a nadrženej, a že já prostě do té postele s ním jít musím.
Bože, to jsem nějaká otrokyně???!!!!???
Ze začátku mi zakazovala chodit s kamarádkami jen tak posedět nebo u některé zůstat na noc (to jsem ještě nebyla vdaná), ale samo že R. hned říkala, ať si vyrazí a užije si to… A já měla doma sedět na zadku a čekat s večeří nebo spíš snídaní.
Když mi R. lhal, tak to také bylo v pořádku a já jsem z toho tenkrát vyšla jako hysterická furie (výrok mé mámy – a přitom jsem jen řekla, že se mi nelíbí, aby mi lhal!
V dětství jsem byla temperamentní (což mi je předhazováno dost často a není to bráno tak že každá ratolest je jiná..oni chtěli abych byla stejná jako má sestra) dítě, ale naopak zase citlivé. Šlo mi lépe vyjadřovat své city psaním, ale bohužel to moje máma nepochopila a vždy mi vynadala a řekla, to mi to nemůžeš říct nebo co?
Ano, bydlíme s R. u rodičů v rodinném domě. Oni bydlí v jednom patře a my máme nahoře jídelnu, kuchyň a jednu místnost. Jsme moc vděční, že nás u sebe nechali. No jo, ale co to obnáší? Máma je pořád u nás nahoře, a že jde prý na kafe a támhle to a zas něco jiného. Ráno když manžel odchází do práce, tak na něj pod schody čeká, a ještě než za sebou zavře, ho hlídá za záclonou, také se ONA musí zeptat jeho maminky (která je fantastická) na recepty, aby mu ONA mohla péct a vařit oblíbaná jídla.
Rodiče jsem zklamala na plné čáře!
Teta se mi svěřila, že za ní máma byla, a prý oni jsou dost tolerantní, jenže já jsem nespolehlivá a prý blbá, nezkušená. Nevím jestli se lidi rodí už takoví, aby všechno věděli.
Ani si nedovedete představit, jaký mám strach z toho ,jaké to bude, až se malá narodí. Teď stále slyším, jak se co dělalo před 20 lety, ale ona jde doba dopředu a plno věcí je jinak… Obliba mé matky je taková, že když jsme doma jen my tři – ona, já a R. – začne rozebírat buď téma: SEX (což jsem ji už poprosila, aby o tom nemluvila, i když mi odvětila, že jsme snad dospělí ne? – ale je prostě nechutná a nemám potřebu slyšet, jak to dělá ten, nebo se bavit s ní o mém intimním životě) nebo téma: DĚTI
cokoli řeknu je špatně a je mi řečeno, že jsem ještě mladá a nic nevím. Jak se mám před tím chlapem asi cítít??? Holky ale to je pořád. Já se doma cítím jak totální imbecil. Okolo R. lítam jak můžu, protože mi zrovna není moc dobře, uklízím jak blb i u nich dole, protože se na to nemůžu koukat!!!
Všichni mě tu přehlíží a připadám si jak ve škole. Jen mámě něco řeknu, letí za mojí sestrou a trochu jinou verzi ji přednese a už se tu se mnou nikdo nebaví..asi směšné že? Vlastní rodina na mě kouká skrz prsty.
Co mě bolelo hodně,t ak to je když mě zastavují lidi a říkají, jak je moje máma štasťná a jak se na to dítě těší.
A co já ??? já jsem přece jeho matka! No u nás se razí názor – dítě nemůže mít dítě!
Vyslechla jsem si toho víc…že se k nim nechovám jako k rodičům, jsem nevděčná a chyby hledám jen na sobě…no já za týden skoro nic neřeknu a ani o mě neví, ale budiž.
Já mám hrozný strach o tu naší malou! Aby to nedopadlo tak, že babička ji bude říkat takové kraviny…“Aničko, maminka o tom nic neví…maminka to neumí atd…“
takže Anička si řekne máma je debil, jdu za bábou!
Nemá smysl tohle říkat R. ..ten mi řekl tak to neposlouchej..kdyby to tak šlo.
Nejsem dobrý spisovatel, ale jen jsem si potřebovala ulevit. Není tu všechno, ale už se necítím vůbec ok.. Nemám žádné sebevědomí a jen špetku hrdosti.
Kdybych měla kam jít, tak neváhám a odejdu. Psychický teror se moc dobře tady zvládnout nedá. Občas, když už toho je moc, seberu se a jedu za babičkou – ta už si s vlastní dcerou taky užila..několikrát na ní řvala a nejezdí k ní, protože by na ní z nějakých dveří vyšel děda, který je 13 let mrtvý!
..R. miluju, ale cítím že se náš vztah změnil. Já vím, že miminko přišlo brzo a my si nic neužili, ale díky mámě se jen hádáme a vždy se zastane jí.
Takže nezmůžu nic.
Děkuju vám za váš čas. Trochu se mi ulevilo.
Ivka