No, jak bych to tak zformulovala, je taková… taková neuchopitelně svá. Zkusím popsat několik „mezníků“, takových těch buď důležitých nebo nějakým způsobem významných událostí.
Když mě můj muž vezl představit svým rodičům, už jsme spolu přes rok chodili. Instrukce jsem měla jednoznačně dané: „Moje máma je taková zvláštní, nic si z ní nedělej.“ Byla jsem trošku nervózní a trošku natěšená a hlavně hodně zvědavá.
Manželova maminka vypadala, a stále vypadá, velmi pěkně, pohledná štíhlá ženská
s nádherně modrýma očima. Manžela vyslala za tchánem do garáže, posadila si mě naproti sobě, zapíchla do mě ty modré oči a začala: odkud jsem, jaké mám vzdělání, kolik mi je let, co dělám, kde pracuji, kde bydlím, co dělají moji rodiče a jestli jsou stále svoji, kolik mám sourozenců a co dělají moji sourozenci…
Bylo to jako smršť. Prachobyčejný výslech. Otázka-odpověď, otázka-odpověď, cítila jsem se velmi nepříjemně. Ale protože jsem se chtěla chovat slušně, tak jsem na všechno odpovídala, i když mi to bylo značně proti srsti.
Na miminko jsme čekali dlouho, mé těhotenství bylo toužebně očekávané a několik let plánované. Byli jsme opravdu šťastní. Pak přišly různé zdravotní komplikace a moje paní doktorka mi doporučila, abych zůstala doma. Poslechla jsem. Nepřemýšlela jsem nad tím ani vteřinu. Měla jsem tehdy jedinou prioritu – donosit zdravé dítě. Lidičky, to si neumíte představit, co všechno jsem musela vyslechnout! Jak ona pracovala ještě v devátém měsíci a dělala úplně všechno a všechno zvládla, nikdo jí s ničím nepomáhal! Cítila jsem se trapně. Jako bych se měla stydět nebo omlouvat za svůj zdravotní stav – jako bych to mohla nějak ovlivnit!
Když se mi narodil syn, byla jsem nejšťastnější ženská pod sluncem. Zdravý chlapeček s váhou 3,80 kg, kterého jsem donosila silou vůle (vyležela jsem si ho do 39. týdne).
Byla jsem pyšná.
Moje tchýně nezavolala, nenapsala, neposlala ani přáníčko a ani nepřijela, má to k nám 25 km.
Malého viděla poprvé, když mu byl měsíc, museli jsme jí ho přivézt ukázat, suše konstatovala, že nemá vlasy a když otevře oči, že vypadá jako by šilhal.
Tehdy jsem byla taková hodně citlivá a co se týkalo mého broučínka, tak to jsem byla obzvlášť vnímavá, obrečela jsem to na několikrát. Bylo mi to doopravdy líto. Doufala jsem, že narozením dítěte se všechno srovná, že zjihne stejně jako každá normální ženská … Nezjihla. A vůbec ji to nezměnilo. Několik let se tvářila, že vnuka vůbec nemá, žádné hlídání, žádné narozeninové oslavy, žádné dárky.
Můj manžel na všechno, co řekne nebo udělá, reaguje jednoduchým a velmi krátkým: „HM“. A stále dokola mi opakuje: „To si nesmíš tak brát, jedním uchem dovnitř, druhým to pusť ven a vůbec se tím nezabývej. Já ji neposlouchám vůbec.“
A já se o to poctivě snažím a stejně mi to nejde. Včera mě zas „rozhodila“. Byli jsme tam odpoledne na návštěvě a já absolvovala přednášku, že bych měla synovi vybírat kvalitnější knížky, hodnotnější četbu a měla bych brát ohled na jeho věk – volně přeloženo těm, co nerozumí: můj syn teď čte Ferdu Mravence (na jaře bude mému synovi 9 let).
Moc se mu ta knížka líbí, ostatně mně se líbí také, a moje tchyně to zavrhla!!
Že prý je to knížka pro malé děti! Pro malé šestileté děti a on už by měl číst knížky těžší a složitější! On si přece nemůže vybírat knížky sám. Matka má vybírat knížky!
A byla z toho přednáška na hodinu…. Ach jo. Cítila jsem se mizerně… A pořád se cítím tak nějak divně. Je knížka Ferda Mravenec pro děti? Je můj syn už tak velký, že se to pro něj nehodí? Vždyť šestileté děti ještě neumí číst, to přeci začnou chodit do školy a tam se to teprve učí… nebo ne? Já nevím…
A když jsme jeli domů, celou cestu jsem v autě mlčela a přemýšlela nad tím, jaký podám inzerát a jaké bude mít znění :-))