Když byl menší, moc se vždycky těšil do dětských koutků a kolikrát jsme ho ani nemohli odtamtud dostat. Teď mám na mysli koutky s hlídáním. Nejvíc se mu líbil dětský koutek „Človíčkov“ v Metropoli na Zličíně. Už jenom ten název je kouzelný. Kdykoli jedeme do Prahy, tak se ptá, jestli jedeme do toho Človíčkova. Tenhle koutek má v sobě nějak zafixovaný a jinam teď už prostě nechce. I mně se tam tehdy líbilo. V klidu jsem si tam po nákupech sedla ke kafču a čekala, až si dohraje. V Praze je takových možností určitě hodně. U nás je koutek s hlídáním jenom v Globusu a ten teď zrušili. A upřímně řečeno – nebyl nic moc. Koutek bez hlídání je pouze v pár restauracích a v Baumaxu, kde si můžete dítě „odložit“ mezi barevné balónky se skluzavkou a televizí. A právě tam jsem si včera najednou vzpomněla na nedávné vyprávění mé kolegyně a tak rychle jsem upalovala mezi regály zpátky do koutku, že bych možná udělala rekord v této disciplině.
Povídala mi o nějakých známých, kteří takhle „odložili“ mezi balónky svou pětiletou holčičku. Když se pro ni vrátili, dcerku nemohli nikde najít. Okamžitě zalarmovali vedení marketu a ti na upozornění o právě přítomné skupině zahalených asiatek dali market ihned uzavřít a prohledat. Maličkou prý našli na dámských toaletách vystrašenou, s ostříhanými vlásky a oblečenou do chlapeckých šatů. Zjevně připravenou na únos. Naštěstí se prý vše odehrálo velmi rychle, tak nestačili únosci dílo dokonat. Ještě teď mi jde při té myšlence mráz po zádech a přepadá mne hrozný strach.
Nevím, co je na tom příběhu pravdy, ale ať je to tak, či trochu jinak, určitě se to může stát a statistiky o unesených dětech hovoří jasně. Byli jsme vychováni v jakési důvěře, možná až přílišné důvěře jednoho k druhému, ale bohužel současná doba a život nás nutí, bohužel někdy až dost pozdě, k tomu, být stále více nedůvěřiví. Je to vlastně všechno jenom na nás a na naší zodpovědnosti. A vlastně na tom našem strachu. Ale to bychom nemohli děti pustit za chvíli ani hrát si ven. No, možná to tak i brzy dopadne – mám příbuznou, která žije v centru Říma – tam neexistuje pustit děti samotné ven. To je prostě něco nemyslitelného. Všude je vozí – do školy, ze školy, na zájmové aktivity, k přátelům a kamarádům. Tam to prostě takhle je a nikdo si to jinak představit neumí. Mají o ně jednoduše strach a kdyby se něco stalo, odnesou to v první řadě oni – měli zajistit jejich bezpečí.
Buďme tedy alespoň vděčni za to, že ve velkých nákupních střediscích jsou koutky hlídané. Že je tam někdo za ochranu a bezpečí našich dětí na ten pro nás potřebný čas zodpovědný.
A co vy? Zajímal by mne váš názor na dětské koutky a jak řešíte nakupování s dětmi vy?