V týdnu jsem jela do města, musela jsem. Potřebovala jsem synovi dokoupit vybavení na lyžařský výcvik. Auto jsem nechala na úplně plném parkovišti a vydala se cestou necestou, tedy sněhem a ledem, na nákupy. Po úspěšném splnění úkolu jsem se obtěžkaná nákupními taškami vracela na parkoviště. První, čeho jsem si všimla, bylo, že mám zaklopené zpětné zrcátko. Zůstala jsem stát. Kabelka mi přepadla z ramene. A můj pohled spočinul na dveřích. Rýha jako hrom a dveře promáčklé. Zasyčela jsem: to snad ne. A pár vteřin mi trvalo, než mi to seplo. Někdo mě naboural. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Žádní lidé, žádný pohyb. Znovu jsem se podívala na své auto. Asi abych uvěřila. A opravdu – přední dveře promáčklé. Chtělo se mi brečet. Co budu dělat? Koho mám zavolat?
Stála jsem tam úplně ochromená. Někdo mi naboural auto a odjel. To snad není možný!
Zavolala jsem manžela. Do telefonu jsem kníkala jako školačka. Mám nabourané auto. Přijeď pro mě. Slzičky na krajíčku. Zcela logicky se zeptal: „Co se stalo?“ A já na to: „Nevím.“
Manžel: „Jak nevíš?“ Odpovídám třesoucím se hlasem: „Já u toho nebyla.“ A to už se úplně klepu. Nohy se mi podlamují. Zalomím mobil, vsunu ho do kabelky, odemknu auto, ukládám tašky do kufru a najednou zahlédnu něco bílého. Zavřu kufr. Zpozorním. Za stěračem něco je. Obejdu auto, ano, za stěračem je „něco“ bílého. Při pohledu zblízka zjistím, že je to kus utržené krabice. Vezmu ho do ruky. Je tu napsáno: „Dobrý den, kolem 17h vám nabouraly dveře, SPZ vozu je xxx, svědci jsou na tel.č. xxx.“ Čtu ten lístek pořád dokola. Chvíli mi trvá, než se mi to v hlavě přerovná. Někdo to viděl. Někdo u toho byl. A nechal mi tu vzkaz! Vytočím číslo uvedené na lístku. Ozve se příjemný mladý mužský hlas: „Ano, ano. My jsem šli s přítelkyní po chodníku a viděli jsme to. Nabouralo do vás auto, řidička toho vozu vystoupila, podívala se, co se stalo, chvíli u vašeho auta stála, pak nastoupila do vozu a odjela.“
Pak už to vzalo rychlý spád. Přijel manžel. Spolu jsme jeli na policii. Nahlásili jsme nehodu. A za hodinu už jsme stáli před domem řidičky. Přišla nám otevřít mlaďounká slečna a můj muž na ní hned spustil: „Vy jste nabourala mojí ženě auto a ujela jste.“ A to mládě ze sebe sype: „Promiňte, moc se omlouvám. Já jsem zpanikařila. Ano. Nabourala jsem. Já vím. Nevěděla jsem, co mám dělat…. Promiňte. Já jsem vás neviděla (mínila mé auto). Promiňte…
Povyměňujeme si všechny potřebné údaje, jména, adresy, čísla aut a mobilů.
A odjíždíme domů.
Jsem zmrzlá jako drozd. Drkotají mi zuby. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. A dlouho mi trvá, než se mi podaří se uklidnit…
Nebýt slušných, všímavých a pohotových lidí, kde bych byla?
A pak že nejde mít štěstí v neštěstí…
