Je to pár dnů, co začal podzim. Ano, je tu září. Čas plyne s neúprosnou přesností. A přesto, že je obloha nádherně modrá a sluníčko rozzáří a prohřeje každý den, ten letošní podzim nejsem s to tu krásu přírody vnímat celou svou duší. Mám za sebou pár prapodivných dnů, kdy jsem se ocitla v jakémsi „mimoprostoru“ a nechtělo se mi nic. Vůbec nic.Začalo to velmi nenápadně. Jako ostatně téměř vše, co se děje. Můj mobil byl naplněn zprávami a výpisy, tak jsem si řekla, že udělám „čistku“ a vymáznu vše nepotřebné. Začala jsem odstraňovat jednotlivé smsky a usmívala se nad jejich obsahem, občas je to zábava, pobrouzdat si v uplynulých dnech. Až do chvíle, kdy se mi zobrazila zpráva „maminka“. Cítila jsem, jak mi tuhne obličej. A prstíky se začaly chvět. U srdíčka mě bolestivě píchlo. Byla to zprávička od maminky, naťukala mi ji v létě a v mobilu zůstala netknutá. Hlavou mi blesklo, že je to poslední smska od mojí maminky. Žádnou zprávu už nedostanu. Nikdy. Neměla jsem sílu tu zprávu odstranit. Mám ji v mobilu pořád.
Odpoledne jsem jela do města, potřebovala jsem zajistit běžný chod domácnosti, zajít do drogerie, papírnictví, stavit se v lékárně. Když jsem zaparkovala auto, vystoupila jsem a začala hledat drobné na parkovné. V tom jsem uslyšela dívčí hlas, jak volá: „Mami.“ Zvedla jsem oči od peněženky a uviděla dvě ženy. Šly po chodníku proti mně. Mladá žena cosi vyprávěla té starší ženě a několikrát po sobě použila to slůvko. Právě to slůvko. „Mami.“ Dívala jsem se na ně a oči se mi zalily slzami. V tu chvíli mi přišlo na mysl, že já už nikdy nebudu moct říct tohle slůvko, není komu. Já už nemám maminku. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. Tak jsem se vrátila do auta. Seděla v něm a plakala.
Den na to si přál můj klouček palačinky. Řekla jsem si, proč ne, už jsme je tak dlouho neměli. Když jsem měla hotové první dvě, hned přiběhl a prý jestli si už může vzít. Souhlasně jsem kývla. A on začal hledat marmeládu, kterou by si na ně dal. V první chvíli mě nenapadlo, co hledá. Synek totiž nechtěl marmeládu rybízovou, ani jahodovou, které byly v ledničce. Chtěl to, co má rád. Jablečnou se skořicí. Od své babičky. Domácí marmeládu. Našla jsem ve špajzu poslední skleničku od mojí maminky. Držela jsem tu skleničku v ruce a srdíčko se mi bolestí úplně stáhlo. Tuhle marmeládu dělala moje maminka, tuhle skleničku držela ona ve svých rukách a až ji sníme, žádná další nebude. Je opravdu poslední. Slzy se mi koulely po tvářích a já měla pocit, že se nemůžu nadechnout.
Následujících pár dní jsem se v tom „pomlela“. Byla jsem přecitlivělá, slzičky pořád na krajíčku. Nechala jsem se polapit steskem a smutkem. Nechtělo se mi nic.
Je to moc těžké. Je to o moc těžší, než jsem si myslela. Maminka mi schází tak, že na to nejsou slova, neexistují slova, která by mohla vyjádřit, co cítím.
Snad mi pomůže čas. Chci věřit tomu, že čas tu ztrátu zmírní a ránu zahladí.
Naplnila jsem si diář. Mám naplánovanou návštěvu divadla a vybrala jsem si konverzační komedii, s malým broučkem pojedeme do bazénu, objednala jsem vstupenky na koncert… A teď se budu snažit znovu nasát vzduch do plic a vystavit svůj obličej slunečním paprskům. Snad budou i další podzimní dny slunečné…