Spor

Jsme rodina jako každá jiná, když se sejdeme, je nás plný obývák. Hodně se nasmějeme, hlasitě se bavíme, někdy se překřikujeme a čas od času se i poškorpíme. Nebývají u nás hádky s házením talířů či pěstmi, ale různé spory či nedorozumění se dějí stejně tak, jako všude jinde…A tak se stalo i o letošních Vánocích. Věkově jsme od sebe vzdálení čtyři generace, když to vezmu od nejmladšího po nejstaršího a rozdílní jsme tak, jak je to jen možné, asi jako porovnání ohně a ledu. Takže nějaké ty střety jsou nabíledni.

Téma bylo zcela prosté, začala o něm mluvit moje dvacetiletá neteř, a byla jím rodina. Přítel mé neteře má rozvedené rodiče a jeho maminka se letos znovu vdala. Coby zralá žena po čtyřicítce, matka 22letého syna, porodila před měsícem miminko. Je to holčička a jmenuje se Anežka. Mlčela jsem, protože jsem okamžitě vycítila tenký led. Bylo mi nad slunce jasné, že zadání úlohy: „matka v přechodu, dítě ve školce“ aneb „maminka nebo babička“, není zrovna vhodné k vánočnímu stromečku a tak jsem všechny poznámky spolkla. Mlčeli všichni. No, nejsme my vzorní slušňáci?

Ovšem pyšná jsem na svou zamčenou papulu byla jen chvíli…
Naběhla jsem si o několik minut později…

Neudržela jsem ret na rtu, když se k mému uchu doneslo: „Svatba je stejně úplně zbytečná…“ Omladina naší rodiny diskutovala na téma sňatek. Můj tatínek si začal okusovat spodní ret a mamka, stejně jako vždycky, měla sklopené oči, vím, co si o tom myslí, jsou ze staré školy. A já zřejmě také… Tak jsem si dovolila vyslovit, že nesouhlasím. V tu ránu se na mě upřela pozornost všech párů očí v místnosti. Bylo mi hrozně. Míním tím nepříjemně. Jen jsem tedy chtěla dovysvětlit: „Svatbou přece dávám celému světu na srozuměnou, že patříme k sobě, že spolu plánujeme děti, že budeme rodina a rodina se prokazuje stejným příjmením…“ Domluvit jsem to však nestihla. Ve vteřině jsem se proměnila v malou školačku, která dostala za ušiska. Bylo mi řečeno, že svatba je k ničemu, že když dva lidi chtějí být spolu, žádný papír na to nepotřebují a že se mám vrátit do starožitnictví aneb do předminulého století…
Normálně mě spláchli…

Nehájila jsem svůj názor neb jsem nechtěla rozdmýchávat emoce. Zaťala jsem zuby a velmi pomalu dýchala, nádech, výdech a ještě jednou nádech, výdech…

Nicméně – uvízlo mi to v hlavě. Svatba je podle mého názoru nádherný, slavnostní a svým způsobem vznešený krok. Je to životní rozhodnutí a je to životní událost. Samozřejmě, že je třeba předem pečlivě zvážit, koho si to beru za manžela či za manželku, nicméně to pořád nic neztrácí na půvabu a nemění důležitost takového rozhodnutí. Nějak si neumím, sama pro sebe, vysvětlit ten negativní postoj těch právě vylíhnutých kuřátek, sotva se vyloupli ze skořápky, žijí bez víry, bez touhy, bez naděje? Dopředu počítají s tím, že to nevyjde, tak nač si to komplikovat. A jestli bude maminka Nováková a tatínek Benda, je to fuk?

Opravdu je to jedno?

Vím, že se život dokáže ošklivě zašmodrchat. Vím, že nesnáze byly, jsou a budou. A to je právě ono, nestačí co život neplánovaně přinese? Budeme se na tom ještě podílet?
Já se pokusím, a to samozřejmě netuším, jak to dopadne, svému synovi vysvětlit, že tímto svým rozhodnutím dá celému světu viditelně najevo, že jeho vyvolená je ONA, ta ONA, ta jediná na celém světě. Pokusím se mu předat něco „ze starožitnictví“, že rodina má jedno příjmení a členové rodiny patří k sobě.
Doufám a věřím, že se ještě rodí dívky, které se chtějí vdát (plánovaně jednou), mít na svatbě kouzelné bílé šaty, mít manžela, děti a společné příjmení.
Jít životem společně. V dobrém i zlém.