Je to pár dní, co mi sedl na rameno „smutnílek“ a nejde ho setřást. Už jsem si myslela, že je to dobré, že jsem smířená, že je to nejhorší za mnou a zas mi život předvedl a ukázal, jak moc se mýlím…
Krátce mi zapípal mobil. Přišla mi zpráva. Bez jakýchkoli myšlenek či rozpaků nebo podezření jsem zprávičku otevřela. A v ní stálo:
„Odjizdim z prace, zemrela mi maminka.“
Nic.
Prázdno.
Trvalo mi několik minut, než jsem to pochopila. Psal mi můj kolega.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vzhledem k tomu, že se u mě hlásí nepřítomnost v práci, reagoval kolega na vzniklou situaci adekvátně.
Nicméně – já ne. Nedokázala jsem to.
Po tvářích se mi začaly koulet slzy a zasunuté myšlenky se začaly drát na povrch.
Moje maminka už tu také není. A chybí mi. Tak moc mi chybí, že to neumím slovy popsat. Jak by to mohlo jít? Dá se do slov dát bolest, zármutek a ztráta? Maminka je jenom jedna a když „odejde“, nikdo ji nenahradí. V duši zůstává velká rána a velký smutek.
Vím, že to patří k životu. Vím, že tu nikdo není věčně. Vím, že to tak je. Tohle všechno vím. Ale to, že to vím, na věci nic nemění. Ono totiž něco vědět a něco cítit není totéž. Není to v souladu a nejde to ruku v ruce. A tak se „smutnílek“ usadil na mém rameni. A nemůžu ho setřást. Tak moc bych si přála ji vidět, mluvit s ní, chytit ji za ruku. Tak moc bych si přála, abych mě pohladila po vlasech a řekla: „Všechno bude dobré.“ Moc bych si přála, aby měl můj syn babičku. Moc bych si přála, aby moje neteř měla babičku. Tak strašně moc bych si přála, aby tu byla s námi, že mě to bolí, uvnitř svírá, nemůžu dýchat a pořád mi tečou slzy. Nemohla jsem v noci spát. Pořád jsem myslela na svou maminku.
Druhý den jsem přišla do práce a zašla za kolegou. Byl ve své kanceláři. Otevřela jsem pusu, ale nic jsem nebyla schopna říct. Z mých úst nevyšel hlásek. Když jsem ho viděla, jak tam sedí, červené oči, opuchlá víčka, tmavé kruhy pod očima, nezmohla jsem se na nic. A tak jsme spolu mlčeli. A oba věděli. Někdy jsou slova zbytečná. Stejně bych mu neřekla nic, co by sám nevěděl. A co se dá v takovou bolestnou chvíli říct? Tuším, že žádná slova nedokážou zmírnit ten prvotní šok a žal. Doufám, že věděl a že ví, že je mi to upřímně líto a že s ním soucítím.
Není to jen můj kolega, je to kolega a kamarád, známe se bezmála 20 let, vídáme se denně, znám jeho manželku, jeho syny a znala jsem i jeho maminku. Byla to úžasná dáma a půvabná babička. Vždycky jsem říkala, že je jako z pohádky. Působila tak na mě. Prostě pohádková babička. Měla krásné bílé vlasy, milou usměvavou tvář s vějířky vrásek kolem očí a úst a do poslední chvíle byla umanutě samostatná a nezdolná. Stručně řečeno: krásná bytost.
Netušila jsem, jak moc se mě to dotkne, taková zpráva. Vůbec jsem nepředpokládala, že by mě to takhle mohlo „smést“. Inu, je to tak, člověk míní a život mění. Budou to dva roky, příští měsíc to budou dva roky. A pořád to bolí. A nevýslovně se mi stýská…