Před pár lety dostala první třídu – horor. Polovina dětí byla „problémová“ a nešlo o žádné maličkosti. Mezi dětmi měla diabetika, epileptika, tělesně postiženou dívku, dívku s naslouchadlem, chlapce s kardiostimulátorem, nespočet ADHD, o hyperaktivních dětech ani nemluvím. Mezi nimi dostala i jednoho Einsteina – tedy aspoň si to tak myslela jeho maminka. Neustále ji zasypávala přáními a radami, jak má jejího jedináčka učit. To, co prý probírají, je pro něj moc triviální a on se nudí. Marně vysvětlovala, že chlapec nedá do kupy slabiku, nesrovná čísla podle velikosti apod. Matka jí mávala před očima papíry od psycholožky, jak je chlapec geniální a že to nemůže pochopit. Vždy s ní jednala jako s troubou. A moje kamarádka? Znovu a znovu jí vše trpělivě vysvětlovala, snažila se. Chlapec byl rozmazlený až běda, nejednou se mi stalo, že vběhl do třídy mezi mé děti, něco jim bral, nebo na ně sprostě křičel. I mě jednou kopl za to, že jsem se mu snažila vysvětlit, že se tohle nedělá. Přitom když byl chlapec nemocný, byl doma max. 2 dny a pak už ho maminka poslala do školy, že ji doma zlobí a že ho nezvládá. Že zvládnutí takové třídy je náročné asi vysvětlovat nemusím.
S ostatními kolegyněmi jsme se shodly na tom, že s takovou třídou bychom si netroufly ani jet na výlet, natož na školu v přírodě, ona tu odvahu měla. Stálo jí to spoustu sil, ale vždy říkala, že ty „hodné“ děti, co v té třídě také jsou, si to zaslouží a ona jim to nechce upírat a někteří za své chování tak úplně nemohou.
Přešlo pár let, z prvňáčků už jsou páťáci, člověk by si myslel, že už budou rozumnější, ale jak už to tak bývá, děti se trochu uklidnily, zato rodiče jsou stále stejní. Rodiče těch dětí, se kterými si dala největší práci, které učila i takové věci, jako mýt si ruce, držet tužku, poděkovat atd., a kteří by jí měli být nejvíce vděční, se obrátili proti ní. Neustále stupňovali své požadavky, co má, nebo nemá dělat, kde a vedle koho má jejich zlatíčko sedět, s kým se smí či nesmí dítko bavit, měla hlídat, kolik které dítko vypije z barelu se šťávou, co mají ve třídě (aby někdo nevypil víc než ostatní), mezitím podávala dětem prášky, inzulín, ohřívala jídlo dítku s diabetem, aby maminky nemusely ve stanovený čas běžet do školy. Vše vyvrcholilo tento školní rok, kdy ji dokonce obvinily matky největších sígrů, že dětem nerozumí, je na ně zlá, nic je nenaučila. Dokonce se dozvěděla, že výchova dětí je záležitostí školy, neměla by si ani dovolit dát dětem úkol domů – prý si tím usnadňuje svoji práci a zbytečně zatěžuje rodiče, kteří na rozdíl od ní chodí do pořádné práce a mají spoustu starostí…
Stalo se, co bylo nevyhnutelné, končí se školstvím. Je to škoda pro všechny další děti, co přijdou, protože ona je učitelka, jaká by měla být. Otevřená, milá, učí hravým způsobem, neustále se ve třídě zpívá, něco vyrábí, cvičí, hraje divadlo… A proč? Je mi toho líto, ale nedivím se jí. V současné době se na kantorky dívá jaksi z patra. Neříkám, že všude je všechno fajn, že jsou všichni skvělí a že dělají svou práci dobře. Jen je mi líto, že odcházejí zrovna ti, pro které děti nejsou břemenem, kteří svou práci dělají dobře a nekončí pro ně poslední hodinou. Často slyším rodiče jdoucí ze třídní schůzky, jak mluví o učitelích – výrazy typu „ta kráva“ padnou velmi často a patří k těm slušnějším. Nevím, proč si tolik lidí myslí, že si s dětmi mají jen hrát, kupovat jim drahé dárky a brát je na dovolené a o výchovu se pak postará škola. Proč musím děti v první třídě oblékat, vysvětlovat jim, že si mají mýt ruce, nechodit svačit na WC, chovat se k sobě pěkně, poděkovat, neničit věci, co nejsou moje a na ty svoje si dávat pozor? Za nás to bylo jaksi normální. Za poznámku, že kecám v hodině, nebo že jsem něco neměla, jsem doma dostala vynadáno. Teď mám strach poznámku napsat a když to udělám, dostanu vynadáno mnohdy já, co si to dovoluju. Podle mnoha rodičů přetěžujeme děti i tím, že mají mít pastelky a dokonce ořezané! Že nebylo dítě ve 3. třídě v ZOO? Chyba školy, vždyť je tu od toho!
Od čeho tu vlastně škola je? Má vychovávat, nebo jen učit? Vždy jsem myslela, že obojí, ale to učení je hlavní. V současné době mám pocit, že mnozí rodiče chtějí dát do školy nevychovaného rozmazlence a odpoledne si vyzvednout slušně vychované děťátko.
Ale abych nemluvila jen o těch špatných, je i spousta skvělých rodičů. Báječně si rozumíme, jejich děti jsou vychované, plní si své povinnosti. Je jich opravdu spousta, ale ti, co otravují život, jsou víc slyšet a mnohdy se s nimi slušně bojovat nedá. A to je mi opravdu moc a moc líto.