Salát pro pana Ernesta

„Tak máme zase na rok pokoj.“ konstatovala maminka a uložila do police poslední umytý talíř. Štědrý večer byl v plném proudu, nás čekala   procházka zasněženým lesem a po ní slavnostní večeře.

V roce 2004 byla sněhová nadílka bohatá. Větve se pod tíhou sněhu ohýbaly, spojovaly se, připomínaly chrámovou klenbu. Větvičky keřů byly ojínělé, všechno kolem se třpytilo a zářilo, ve sněhu se tu a tam objevila stopa zajíce nebo srnky. Odněkud vyletěla poplašená sojka. Kluci dnes seděli na sáňkách tak nějak ukázněně. Tulili se k sobě, každý si ve zmrzlé rukavičce držel svoji nejmilejší hračku. Sáňky se po lesní cestě pohybovaly skoro neslyšně. Manžel se pokusil zrychlit, ale dnes ani naši raubíři na rychlou jízdu neměli pomyšlení.

Doširoka otevřenýma očima pozorovali tu nádheru kolem, radostně pištěli, pokud je zmrzlá větvička pošimrala na tváři. Dnes nebylo kam spěchat. Zvolna jsme šli lesem. Táta, maminka, manžel a já. Na starých dřevěných sáňkách ušačkách se vezli naši dva synové. Maminka ke mně natáhla ruku. Držela mou dlaň přesně tak, jako kdysi před léty, když jsem byla ještě malá holka. Máma zůstane mámou a vy dítětem. Navždycky. Cítila jsem, jak její prsty ztuhly a mírně se zkroutily. Nevím, jestli to tehdy bylo mrazem nebo moje maminka tolik zestárla. Bála jsem se na to pomyslet.

Lesní cesta se mírně rozšířila, zasněžené větve jakoby s pokorou odstoupily a před námi se objevil sousedův domek. Starý pán žil v chalupě z vepřovic sám už dlouhé roky. Jeho ženě, jednou, když byli ještě mladí došla trpělivost, vzala kufry, děti a už se neukázala. Lidi z vesnice ji neodsuzovali, nedivili se. Pan Ernest byl mrzout, rád se napil, pro dobré slovo měl často daleko. Ženským se nerozpakoval sahat pod sukni třeba v autobusu. Pokud v takové chvíli držíte v ruce kočárek, tašku a jakási zbylá slušnost vám nedovoluje bránit se, je tato situace docela nepříjemná. Míjeli jsme jeho domek. V oprýskaném okně se svítilo.

Tatínek byl o pár kroků před námi a u ušmudlané tabule se zastavil. „On snad ani netopí!“ zděsil se. „Ještě včera se v hospodě chválil, že si pro něho přijede syn.“ Soused nebyl oblíbený a ani manželky jeho dvou kluků, ho moc v lásce neměly. Co s takovým nerudným dědkem pod stromečkem? Co s chlapem, který z pěti vyslovených slov řekne tři sprostá? Můj otec chvíli nakukoval do zamrzlého okna a potom se na nás s maminkou podíval. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Kouzlo Štědrého večera vykonalo své. „Tak na něho teda zaťukej, popřej mu hezké svátky, ale moc se nevybavuj, máme s sebou děti!“ Snažila se o mírný tón mamča.

Pan Ernest ale nereagoval na ťukání na okno, na bušení na dveře, ani na naše volání. Hlavu měl položenou na stole a vyspával „opici“. Otec s manželem se do nedovřeného okna opřeli. Sypaly se z něho drobné zbytky hnědé barvy, opadával tmel, ale nakonec se jim ho podařilo otevřít. O souseda jsme se všichni začínali bát. Kluci natahovali moldánky a můj stokilový muž se soukal malým okénkem do domku. Ernest se pohnul. Pomalu zvedl hlavu a překvapeně se na nás podíval. „Já, já, jsem měl aj nějaké dárky pro ně nachystané.“ Řekl to tak smutně, že jsme v tu chvíli všichni věděli, že ho budeme mít k večeři doma. Nikdo z nás nic neřekl, stačilo se po sobě podívat. Ještě chvíli jsme po chalupě hledali klíče, kabát… a mohli jsme vyrazit.

Poprvé v životě jsem viděla pana souseda chovat se jaksi v normě. Mlčky jsme šli po svých stopách zase domů. Les mi najednou nepřipadal tak krásný a v hlavě se mi honily stovky otazníků. V duchu jsem se za to styděla. Pan Ernest  dnes naštěstí na vtipkování náladu neměl. Jeho zklamání bylo veliké. Stále opakoval, že mladí měli přijet už ve tři. Někoho  nás napadla spásná myšlenka mu říct, že si to možná popletl. Že přijedou spíš až na Štěpána. To ho trochu uklidnilo, myslím, že tomu věřit v tu chvíli chtěl. Na Štědrý večer ve společnosti pana Ernesta nezapomenu nikdy. Po bytě chodil ve svých špinavých důchodkách, přezouvat se nebyl zvyklý a venku je přece sucho. Talíř od salátu doslova a do písmene vylízal a vidět ho, jak mu chutná, byl zážitek. Naše naleštěná toaleta vypadala po jeho použití jako latrína na odstřel. Našel se pro něho i nějaký ten dáreček v podobě placatky. Náš soused byl šťastný. Dělal všechno, co mohl, aby působil příjemně a večer nám nepokazil. A my nestačili kulit oči, jak fajn společník se z něho stal.

Vánoce roku 2004 byly jiné, jinak hezké. Moje vzpomínka je stále živá, přestože na hrobě pana Ernesta už pár let krásně kvetou dvě žluté azalky.

Příspěvek neprošel redakční úpravou.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Vánoční pisatelská soutěž 2012, do které se můžete zapojit i vy. Stačí do 28. 12. 2012 včetně poslat svůj článek na suodal@vasedeti.cz a tím se zařadíte do soutěže o zajímavé ceny.