Později jsem pochopila proč…Benátecko je místo zemědělců, sice bohatých, ale poměrně rozumných ve věci investování peněz. Každá rodina má dost peněz, ale především se používají na zabezpečení dětí a vnoučat a neutrácí se za rádoby prima věci. U místních lidí je tomu trochu jinak, především zde důchodci jsou opravdu důchodci a nepracují doslova do úpadku na svých latifundiích. Užívají si svého času i peněz a jak jsem díky těmto akcím zjistila, nemají jich málo. Ale k tomu se dostaneme.
Takže jsme si přečetli letáček o besedě na téma zdravá výživa, k tomu bylo připsáno, že dostaneme nějaký dárek a občerstvení. Jako dárek měly dámy dostat tříkilový Persil prášek, občerstvení měla být káva a zákusek. Za vstup se platilo 20kč. Takže jsme se s dcerou vypravily. Tak jsme konečně poznaly věci, o kterých mluvil jen můj tchán, který jezdil na výlety pro důchodce s Beckem atd.
Nebyla to žádná beseda o výživě a novinkách v ní, představovali nám jen hrnce a vysvětlovali, jak z ostatních brzy umřeme. Vstupné vybrali, ovšem tím občerstvením byl decový kelímek neslazené minerálky. Kávu a dortík jsme si mohli dát, ale za svoje peníze. Celá akce měla trvat necelé dvě hodiny, drželi nás tam přes tři. Dalo by se říci, že jsme odcházeli jako novopečení odborníci na hrnce. Já jsem člověk velmi pragmatický, takže mě jen tak neopije nikdo rohlíkem, jsem ekonom, takže si umím občas i něco spočítat. Věřím sice, že značka dělá zboží, ale beru v potaz to, co mám vyzkoušené. Ale nic se nedělo, přežily jsme to s Jájou ve zdraví a odcházely jsme sice unavené, ale poučené, že podobné letáky už nebrat. Jako dárek jsme neobdržely prací prášek velké kvality, ale nejlevnější prací gel. Nešly jsme tam pro dárek a nikdy jsme na takové akci nebyly a přesto jsme věřily, že dárek dostaneme. Když už jsme zjistily, co je to za reklamní akci a vzpomněly si, že tchán vozil vždy vše, co měl na letáku, čekaly jsme víc.
Jenže já chytrolínek, jsem naletěla znovu. Tentokrát to nebyly prostředky zdravé výživy, ale posezení s přáteli spojené s besedou o zdraví. Přijďte, setkáte se se svými známými, dozvíte se, co je nového, posedíte, máme kulturní program atd. Kluci mě nutili, abych šla, že jsem jen doma, že tam budou známí a tak jsem nakonec šla. Říkám si, no – deštník není špatný, na tom není co zkazit. Dostanu deštník a určitě to není to, co jsme absolvovaly s Jájou. Houbelec. Bylo to nemlich totéž. Rozdíl byl v tom, že představovali ještě krásný velký kuchyňský robot. Kulturní program? NO – to by jeden nevěřil. Jezdil s nimi jeden z chlapců z Luneticu a zazpíval písničku Moje máma. Celé to kulturní vystoupení. Vzhledem k tomu, že jsem se tam setkala s některými známými tvářemi, přeci jen jsme tu už bydleli skoro rok, nebylo to tak hrozné. Jenže nikdo nečekal, co tentokrát zažijeme.
Kluci začali po výkladu o všech oficiálních výrobcích nabízet drobnosti jako lanolínový prostředek na prádlo atd. Nejdřív mě udivilo, jak tvrdí, že je to 100% lanolin a na láhvi bylo, že je tam jen pár procent a je to čistící prostředek s lanolinem. Prý se to může používat na obličej, ruce atd. Kdo by to zkusil, zaplakal by. Lidé to odmítali a chlapci začali být dosti nervozní. Začali lidi přemlouvat, aby si ty jejich předražené hrnce koupili atd. A už docela ostře. Našlo se pár takových a přeci jen sepsali jakousi smlouvu. Jenže chlapcům to bylo málo a tak doslova začali lidi psychicky vydírat, dokonce začali nadávat, že musíme koupit každý aspoň nějakou tu maličkost jako čistič nádobí za tři stovky, onen „rádobylanolín“ za dvěstěpadesát atd. Nakonec nadávali, že oni to dělají pro nás a my to pro ně neuděláme. Musela jsem se hodně držet, abych neřekla svůj názor. Jedna paní řekla, že jsou na ní sprostí a oni jí sebrali její účastnický lístek a odmítli jí dát i ten deštník Měla to být sice káva a deštník, ale mám dojem, že byl každý rád, že odešel. Všichni byli znechucení a vím, že odešlo několik stížností na onu firmu, kterou zastupovali.
Krátce na to nás pozvala má matka k sobě a že má pro mě a děti dárek. To bylo dost neobvyklé, protože my jsme ti, na něž se vždy zapomínalo, ale nakonec si dnes říkám, kdyby mi byly ty ruce raději upadly, ale nechtěla jsem zase být nevděčná. Stejně mě za víc, než vyvrhela máti nemá, ale neumím se k ní chovat sprostě. Tak jsme si dárek vzali. Co čert nechtěl, dostali jsme ono nádobí z té reklamní akce a ještě velký robot. Hrnce mají sice silné dno a tím rychleji vaří a déle zůstávají teplé, ale o ony zázračné vlastnosti nepřipalování a udržování teploty, nebo dokonce ono převratné vaření v hrncích nasazených na sebe – to je vtip nebo zbožné přání. Hrnce se připalují, pánev je tak akorát na směs masa na cibuli nebo míchaných vajíček. Navíc pánev po prvním použití zhnědla. Dostala jsem i záruční list. Opravdu se o toto nádobí jedná, matku to stálo šedesát tisíc i s robotem. Robot je to obrovský, zabírá velkou část linky – u nás ne, je v krabici a nikdo ho nechce. Je to robot se dvěma nádobami – mísící a mixovací nástavce. Ale – v mixéru neuděláte ani majonézu, ani není možné ušlehat sníh, v mísící nádobě už vůbec ne – nemá to otáčky a když zapnete jedno, druhé jede automaticky s tím. Tah to nemá, ačkoli to má mnoho různých nástavců včetně mletí masa. Je naprosto nepoužitelný a po minutě používání se vypne vnitřní pojistka a zapne asi po pěti minutách – ta přehřívací. Tedy dar nedar, někdo říká danajský dar.
Ale máme tu třetí návštěvu podobného podniku. Náhodou, aniž bychom cokoli tušili, jsme šli kolem kina, kde se toto konalo. Někdy se tam pořádají takové ty trhové výprodeje atd. a název akce tomu napovídal, šli jsme se tedy podívat blíž. Já trouba, která nemá paměť na lidi, jsem nepoznala onoho mladíka a nechala jsem se zlákat, abychom se také šli podívat. Nebyla to prodejní akce, ale právě má třetí a poslední akce reklamní. Nebudu popisovat opět stejný postup výkladů atd. Horší bylo, že se mnou byl prcek a ještě dorazil Jeník. Prcek tu pusu neudrží a tak měl hloupé připomínky k výkladu o nejskvělejších hrncích planety a u robota dostával škytavku. Zvládla jsem to.
Přišla řada na „losování dárků“. Dostali jsme poukazy a podle čísel se to nějak losovalo. Na deset z nás vyšla výhra a tou byla magnetická podložka. Jenže – po asi čtvrthodinovém proslovu mladíka nám konečně došlo, že jsme nic nevyhráli, ale že nás vybrali. K té podložce jsme prý získali nějaké ovčí rouno – deky a polštáře, hrnce, kolečkovou tašku, nože a ještě něco prý v celkové hodnotě asi šedesát tisíc a prý to dostaneme jen za zaplacení darovací daně. V té době byla asi tři procenta a já, človíček vzdělaný v účetnictví a dělající účetnictví manželovi jsem věděla, že daň se platí jen finančáku, jsem se divila. Chtěli 29 tisíc.
Nejhorší zážitek byla paní učitelka, která se za pár měsíců stala třídní prcka v páté třídě. Skákala tam radostí, že nikdy nic nevyhrála a honem běžela vybrat peníze z účtu. Bylo dost složité pak vsugerovat prckovi, že ta dementní ženská je člověk s mozkem a to mozkem učitelským a že si jí má vážit. I to malé dítě pochopilo, jaký je to podvod. Navíc ta zkušenost s nádobím doma. Sice jsme si vyslechli zase docela nepříjemná slova od přednášejících hochů, ale už jsme si z toho nic nedělali – tedy za to, že jsme nechtěli nic koupit. Já jsem mu jen odpověděla, že jejich výrobky mám a není důvod pořizovat další. Dostala jsem sice sáhodlouhé školení, co by za to jiní dali atd., ale mně to jde jedním uchem tam, druhým ven. Také jsme nedostali dárek. Čert ho vem.
Ta zkušenost stála za víc, než nějaký pytlík žluklého starého kafe.
Zaráží mě jen jedna věc, za co všechno jsou ochotni důchodci vyhodit takovou sumu peněz. Většinou jsou to právě důchodci, kdo takové „sleziny“ navštěvují a také kupují. Můj tchán nakoupil takových věcí spoustu. A jen malá poznámka k důchodcům tohoto okolí – dcera pracuje v supermarketu a vždy s údivem vykládá, kolik a co kupují důchodci a kolik peněz zde babičky a dědečkové vydají za jedno dítě při různých příležitostech. To není balíček pro vnoučka za padesát, ale třista, čtyřista Kč a každý kupuje takový sortiment v pěti šesti vydáních. Je pravda, že skláři mívali velké platy – tím to asi bude. Jen mě udivuje ta hloupost lidí, kteří vidí kolem sebe, kolik co stojí a přeci se nechají přesvědčit. Stejně jako když chlapci tvrdili, jak špatné jsou „studené“ indukční plotýnky, které nestojí jejich 39 tisíc, jiné stály 19 tisíc a běžně jsou k dostání do 2,5 tisíce Kč.
A tak nějak jsme probírali ještě jednu otázku, která, když jí zbagatelizuji a řeknu opravdu vulgárně, zní – na co potřebuje bába s dědkem nad hrobem mixér za čtyřicet a nádobí za šedesát tisíc, když mají svou domácnost dobře za ta léta zařízenou a všude vidí a čtou o různých značkách atd. např. Tescoma je špičková značka a jejich ceny jsou obecně známé.
Jsou věci mezi nebem a zemí, které mi připadají nepochopitelné…