Je neděle večer a já jsem tak neuvěřitelně unavená… Nic moc jsem nedělala. 🙂Ráno jsem dojela nakoupit, pak jsem vyžehlila dva sušáky prádla, vyprala čtyři pračky ušmudlaných věcí, uvařila oběd, upekla koláč, podařilo se mi uklidit obývák, no uklidit, příliš silná formulace, spíš ho zkulturnit do podoby pokoje, odlepit hrnečky od pití od stolu, od počítače, ze skříněk a stolečku, posbírat talířky a mističky od lupínků, křupek a oříšků… no, nebylo toho málo, naplnila jsem myčku i dřez. Pospravovala jsem děravé kapsy u tepláků, roztržené šusťáky a synovi jsem ušila masku na školní akci… To je všechno. Vždyť říkám, nic moc jsem nedělala. A jsem tak unavená. Teď bych potřebovala volný víkend…
Jdu na toaletu, sedí tam manžel, to bude na dlouho, čekat nebudu… Volám k našim, jak dopadla výměna oken a okamžitě na mě mluví syn a strašně nutně něco potřebuje a já se musím do telefonu omlouvat, prosím Tě, promiň, zavolám později. To už se mi ježí vlasy…
Chci se osprchovat, ve sprše je manžel… Jdu si připravit věci na pondělí a chlapci poletují: „Mami, kde mám to modrý triko? Víš který? TO m o d r ý!“ Miláček zapomněl, že 99% jeho triček je modrých. A já doopravdy nevím, které modré tričko má na mysli. A pokračují: „Mami, mám vypraný ty nový džíny? Já v těch starejch nepudu!“ Vyprané jsou, ovšem jsou na topení, jestli uschnou, to ví jen ten nahoře… Načež mě dorazí manžel, když se mě ptá: „Zítra se stavím v Baumaxu, koupím si montérky, jak velké si mám koupit?“ Nechápavě na něj koukám… Tak opakuje: „Jakou velikost si mám vzít?“ On se mě ptá, jakou velikost má! To snad není možný! Chci jít k počítači a jen si sednu, stojí vedle mě klouček, smutné oči a prosí: „Mami, já jsem si chtěl chvíli zahrát.“
Do prkýnka dubovýho. Zvedám se a odcházím…
Pustila jsem si televizi a v tu ránu přišel manžel. Nejdřív šustí s večeří, otevírá a zavírá ledničku. Přejde sem a přejde tam, plácá u toho pantoflema o zem. Já to tak nesnáším, jak šmatlá… Sedne si vedle mě, samozřejmě si donesl jídlo z kuchyně do obýváku, stále mlčím, i když to nevidím ráda, jenže on chroupe cosi tvrdého a já neslyším, jak hlavní hrdina vyznává své princezně lásku, ale svého muže, jak se snaží si napchat pupík! A pak se zeptá: „Nedávaj tam něco normálního??“
Já svou rodinu za normálních okolností miluju, když se něco děje, rvu se za ně jako lvice, ale zrovna teď je fakt nesnáším… Chtěla bych na pustý ostrov.
Být sama. Alespoň dva dny. Prosím.