Minulý týden můj syn zaslechl na netu hudbu, která ho oslovila. Díval se na trailer k filmu a slyšel něco, co se mu nejen zalíbilo, ale dokonale to upoutalo jeho pozornost. A tak si k tomu našel další informace, skladatele hudby, název díla a odkazy na patřičné internetové stránky.
Pouštěl mi tu skladbu několikrát a musím říct, že je nádherná. Je to klavír a je velmi něžný a krásný. Asi nemusím psát, že mě trochu překvapilo a možná i malinko zaskočilo, že dospívající kluk věnuje svou pozornost klavíru a zřejmě i fakt, že to slyší a vnímá a nevěnuje se jen akci v upoutávce.
A tak přišel za mnou, jestli může ke mně do pokoje. Já mám totiž ve svém pokoji piano. A on si to chtěl zkusit. Chtěl vyzkoušet tóny kláves, sáhnout si na něj, slyšet, jak to zní.
A jakmile začal klapkat prstíky po klávesách… otevřel dveře vzpomínek…
Byla jsem tenkrát malá holčička. Chodila jsem do první třídy. A moc jsem si přála hrát na příčnou flétnu. Moc se mi to líbilo a byla jsem jí okouzlena. Tak se mnou moje maminka jela do LŠU (do tehdejší Lidové školy umění). A tam nám řekli, že na dechové nástroje se berou děti až od třetí třídy, že jsem příliš malá. Scházely jsme po schodech dolů a já brečela. Bylo mi to líto. Moc jsem si to přála. Moje maminka mě uklidňovala, že to nevadí, že až povyrostu, půjdeme znova. A v tom se otevřely dveře. Byly to dveře z učebny klavíru. A na chodbu vyšla mladá žena. Uviděla nás, mě a mojí maminku a zeptala se, proč pláču. Maminka jí začala vysvětlovat, že mě chtěla přihlásit na flétnu a že mě nevzali. Ta žena mi podala ruku a řekla: „Pojď se mnou.“ Vzala jsem ji za ruku a šla s ní (moje maminka za náma). Vešla jsem do třídy, kde stál klavír. Do té doby jsem ho neviděla, bylo to krásné černé otevřené křídlo a ta mladá žena k němu zasedla a začala hrát. Oněmělá úžasem jsem tam stála, poslouchala její hru a přestala brečet. Bylo to nádherné. Měla krásné dlouhé prsty, pečlivě ostříhané nakrátko a její ruce se pohybovaly po klávesách s takovou lehkostí a hbitostí, že jsem tomu nemohla uvěřit. Při tom, jak hrála, se kouzelně usmívala a celá jakoby zářila. Připadala mi celá krásná. I když dohrála, nemohla jsem z ní spustit oči. Zeptala se mě, jestli se mi to líbilo. Kývla jsem, že ano. A tak se obrátila na mou maminku a jestli prý to nechceme zkusit u ní, že by jí nevadilo, že jsem takový drobek a jedno místečko pro malé děvčátko se vždycky najde.
A tak začaly moje hodiny klavíru. Přestože jsem měla v hlavince ještě stále tu příčnou flétnu, osobnost paní učitelky klavíru mě jaksi pohltila. Začala jsem prvními jednoduchými tóny, začala jsem se učit noty a začala jsem cvičit. V okamžiku, kdy jsem dokázala zahrát svůj první menuet bez chyb, se mě zmocnila taková radost a potěšení, že jsem klavíru propadla. Chodila jsem k paní učitelce dva roky a pak přišla třetí třída. Ona, pamětliva mého přání, se mě poctivě zeptala, jestli si přeji změnit nástroj. Ta otázka už byla úplně zbytečná, protože jsem byla zamilovaná do hry na klavír. Chodila jsem k ní na hodiny ráda a vždycky jsem se na ni těšila. Byla báječná. A tak jsem u ní zůstala ještě dalších šest let, celkem jsme spolu strávily u klavíru osm let. Čím jsem byla starší, měla jsem ve výběru skladeb větší volnost. Vždy mi na hodině zahrála několik skladeb a já jsem si mohla vybrat, co se mi líbí a co bych se chtěla naučit. Byla trpělivá a nepamatuji se, že by na mě někdy křičela. Tuším, že snad ani neuměla zvýšit hlas. Vzpomínám si, že jsem jednou přišla na hodinu absolutně nepřipravená, byla jsem po nemoci, vůbec jsem necvičila a nic neuměla. Ona to samozřejmě ihned poznala a nechtěla trápit ani mě, ani sebe. A tak se mě zeptala, jestli chci, aby hrála ona. Nadšeně jsem souhlasila. Sedla si ke klavíru a hrála ona. Hrála ona pro mě.
Pamatuji si, že jsem tenkrát měla hrozné výčitky a všechno jsem se doučila. Hrála jsem a cvičila poctivě každý den a na další hodinu už jsem byla připravená. Měla radost, usmívala se a hladila mě po vlasech. A já se tetelila štěstím.
Tak taková byla moje Oldřiška, paní učitelka klavíru…
Občas uvažuji nad tím, že můžeme mít plány a představy, o tom žádná, nicméně – všechno se změní v okamžiku, kdy potkáme toho správného človíčka. Jaká byla pravděpodobnost setkání mě a paní Oldřišky? Byla to 1:100 nebo 1:1000? V té budově jsem byla poprvé a vypadalo to, že i naposledy a pár vteřin změnilo můj život. Byla to náhoda? Nebo to byl osud?
Když jsem od ní po osmi letech odcházela a loučila se s ní, neb jsem nastupovala na SŠ, řekla mi něco, co nikdy nezapomenu. A bylo to: že mě učila vždycky ráda a s potěšením a že jsem jí byla dcerou, kterou jí osud nedopřál. Tenkrát jsem jejím slovům příliš nerozuměla, ale bylo to pro mě bolestné loučení. Cítila jsem, že „ztrácím“. Tu „ztrátu“ jsem pochopila a porozuměla jí až mnohem později. Ale to by bylo na další článek, když jsem se v novém působišti pokoušela o pokračování ve hře na klavír, přihlásila se do LŠU (v novém městě) a „vyfasovala“ jsem exemplář k archeologickému výzkumu.
Mně paní Oldřiška dala do života mnohé. A asi to nebudu umět dát do slov a vět. Naučila mě milovat hudbu ve velmi širokém rozsahu – od Dvořáka, Chopina, Mozarta přes Čajkovského, Fibicha až po Smetanu či Bacha. Naučila mě trpělivosti cvičit. Učila mě vnímat a naslouchat. A když jsem o některém skladateli prohlásila, že je „šílený“, nereagovala na to, nic mi nevyvracela. Jen mi na další hodinu připravila několik skladeb a dala mi vybrat. Jaký byl můj úžas a překvapení, když jsem zjistila, že i ten, o kterém jsem se domnívala, že je „strašný“, dokázal napsat krásnou věc a já sama si to vybrala. Paní Oldřiška mi dala víc, než umím slovy říct. Vždycky jsem ji měla ráda, od prvního okamžiku setkání a budu ji mít ráda už napořád. Má své stálé místo v mém srdíčku.
Ať už to byla náhoda či osud, to naše setkání, každopádně posílám poděkování tam nahoru za to, že jsme se potkaly…