Cestovala jsem s dvouapůlletou dcerkou a osmiměsíčním miminem v kočárku, naštěstí nejstarší syn chodí do školky. Naházet to všechno do tramvaje byla fuška, pak prosit o uvolnění mista vyhrazeného kočárkům, držet dcerku, aby nespadla.
Sice mi jedna paní nabídla, že dcerku vezme na klín, ale jsem zásadně proti tomu. Prostě mám o své děti strach a tak jim nedovoluji bavit se s cizími lidmi, což zmíněná paní nemohla pochopit.
Pak začalo miminko knourat, měla prdíky a hned se našla jiná ohromně ochotná paní, která hned radila at dám malé dudlík, že její děti měly dudlík a nikdy neplakaly.
Byla jsem ráda, že můžu konečně vystoupit. Zpátky jsem šla radši pěšky, což se ukázalo jako chyba. Je to asi dva kilometry a malá šlapala statečně, ale dost se unavila a začala poplakávat.
Bohužel bydlím v Praze a nedaleko se nachází dům Armády spásy, takže o podivná individua a opilce u nás není nouze. Co čert nechtěl jedno takové individuum, notně posilněné alkoholem přiskočilo k mojí holčičce a zvedlo jí do náruče a začalo na ní šišlat at nepláče. Krve by se ve mě nedořezal, skočila jsem po něm, vytrhla mu řvoucí dítě z náručí a jak jsem se dostala domů ani nevím, ještě ted se mi klepou ruce a mám slzy na krajíčku. Měla jsem takový strach!
Ted, když jsem se trochu uklidnila chápu, že mi ty lidičky chtěli pomoci, ale at mě radši nechají na pokoji a hlavně at nesahají na mé děti! Copak nechápou, že jsou pro nás absolutně cizí a v dnešní době člověk nikdy neví.
Už se zase rozčiluji, tak radši končím a všem maminkám přeji at je nic takového nepotká.