Moje maminka vyhledala lékaře v okamžiku, kdy začala mít zdravotní potíže. Nebudu podrobně popisovat, co všechno absolvovala, vezmu to jen skokem – posílali ji „od čerta k ďáblu“ a všude se dozvídala, že je vše v pořádku.
Až když jsme se do toho vložili my všichni (rodina), začalo se hledat nanovo. Nervozita sílila a strach už byl hmatatelný. Cítila jsem v kostech, že je malér na cestě. To člověk prostě pozná… A v té neblahé předtuše jsme se s mamkou domluvily, že lékařské zprávy a diagnózy budou přístupné pouze jí a mně.
Takže když jsem za ní jela do nemocnice, abych se dozvěděla, jak dopadla diagnostická laparoskopie, byla jsem už tak vyděšená a strachy zkroucená, že jsem kolem sebe nic moc nevnímala. Doktor mě odchytil hned na chodbě a aniž by zvolil měkký tón nebo nějakou úvodní omáčku, zcela surově na mě vybalil: Má rakovinu… A přišla pozdě…
Propadla jsem se do temnoty. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Nemohla jsem promluvit. Mlčky jsem se na něj dívala a on na mě. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypravila: „Už to ví?“ Odpověděl mi: „Ano. Nemůžeme přece předat pacienta na onkologii, aniž by věděl, že má nádorové onemocnění.“
Na tohle vás nikdo nepřipraví. Nikdo vám neřekne, jak se v takovouhle chvíli zachovat.
Měla jsem chuť na něj řvát, že lítáme po doktorech a po špitálech už několik měsíců… a že nebyli schopni přijít na to, co se děje a teď mi s ledovým klidem řekne, že je pozdě. A kdy a kam jsme teda měli jít??? Na to už mi asi neodpoví nikdo…
Několik následujících dní zcela úmyslně přeskočím, kdo tím neprošel, neumí si to představit, a ten, kdo tím prošel, mi porozumí.
Primář na onkologii je vlídný a zkušený, je to praktik a nechybí mu lidství, zaplať Pán Bůh za něj a jemu podobné doktory. Všechno mi vysvětlil, ukázal, nakreslil… a přesto, že se říká, že naděje umírá poslední, já už tu naději nemám. Není cesty. Bohužel.
A teď to vím jen já. Moje maminka a všichni členové celé naší rodiny vědí, že má nádorové onemocnění, nicméně to všichni berou tak, že medicína už je dnes velmi vyspělá a naše mamka je bojovnice a že to prostě zvládnem…
A já vím, že tentokrát to nezvládnem. Bohužel ne. Vím, jak velký je rozsah onemocnění. Vím, kde všude jsou metastázy… Mám to říct? Mám to někomu říct? A komu to mám říct?
A jak? To je moje dilema. Pravda a lež. Má se říkat pravda za všech okolností? Nebo se může někdy lhát? A je to vůbec lhaní, když se mlčí?