Pociťuji zvláštní úlevu, v duši mi zavládl klid a mám pocit smíření. Nikdy bych si nepomyslela, jak důležité a významné pro mě bude říct v duchu „poslední sbohem“ a setřít si slzičku z řas. Přesto, že už jsem nedoufala, mé vroucí přání se splnilo. Mohla jsem se rozloučit…
Před několika měsíci mi zemřel blízký kamarád a zároveň kolega z práce. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Byl v posledním roce svého života plný energie, elánu a hýřil optimismem. Nic nenaznačovalo tomu, co se stane ve dnech příštích… Jak už to v životě někdy bývá…
Jeho ztrátu jsem nesla těžce. Vídali jsme se každý den a tudíž bylo dost obtížné přivyknout myšlence, že už ho prostě neuvidím, že už mě nerozesměje, že už pro mě nepřijde… A po té, co poslední rozloučení s ním proběhlo pouze v kruhu rodinném, se mi do srdíčka vplížil stín. Uvědomila jsem si, že mi zoufale chybí to poslední sbohem. Stále jsem měla pocit, že to pro mě neskončilo. Měla jsem vnitřní potřebu se s ním rozloučit. A nevěděla jsem, jak to mám udělat.
A minulý týden mi přišla e-mailem zprávička. V první chvíli jsem byla zaskočená a překvapeně jsem ji četla pořád dokola. Poslední rozloučení proběhne … v čase budoucím… Rodina a přátelé se domluvili, že splní jeho poslední přání a tím bylo rozptýlení. A kde jinde, než tam, kde to měl nejvíc rád, tedy v našich horách. Miloval naše hory, prošel je křížem krážem s foťákem na krku a stojanem s příslušenstvím v batohu. Vznikla tam spousta přenádherných fotek a některé mám doma, spoustu jich mám v mailu a v práci…
A slzičky se mi nahrnuly do očí…
A hned jsem věděla, že tam pojedu.
Srdíčko mi od rána bušilo a časté návštěvy toalety byly jasným znamením, že mi nervy „pracují“. Ale byla jsem odhodlaná jet. Domluvili jsme se s kolegou/kamarádem z práce, že mě vyzvedne, zajedeme do hor, cca 30 km, auto necháme na parkovišti pod kopcem a nahoru pošlapeme po svých. A dané slovo platí. A tak jsem vyrazila.
Všechno klaplo.
Počasí se umoudřilo, vítr rozfoukal mraky, na obloze zazářilo sluníčko a objevila se blankytná modř. Šlo se nám dobře, přestože jsme ťapkali pořád do kopce. Poslední úsek už byl dost strmý a po kamení a já si v duchu říkala, jak já tam jen vylezu. A jakoby mě můj kolega slyšel, i když jsem to nahlas nevyslovila, podal mi ruku a přes velké kameny mi pomáhal. Prostě mě vytáhl až nahoru.
A na vrcholku hory, ve výšce 1122 m, jsme se všichni sešli, rodina, přátelé, kolegové.
Bylo to sice smutné a dojemné setkání, ale přesto takovým zvláštním bolestným způsobem příjemné. Minutou ticha jsme našemu společnému „blízkému“ projevili úctu a těsně u křížku jeho tatínek společně s jeho synem zaujali svá místa.
Za doprovodu kytary a houslí se rozezněla píseň „Tam u nebeských bran“ a v okamžiku, kdy se otevřela urna a vítr vzal její obsah, se mi oči zaplnily slzami… a já mohla konečně říct „poslední sbohem“… v duchu jsem toho řekla mnohem víc, ale to je důvěrné …
Poslední rozloučení bylo opravdu moc krásné, na úžasném místě a za účasti všech blízkých, ať už členů rodiny či přátel. Byl to nezapomenutelný a hluboký zážitek. V duši mi zůstal velmi silný vjem. A já jsem za něj velmi vděčná.