Bydleli ve starém hradě, kde lišky dávají dobrou noc.
Král měl zvláštní povahu. Pro všechny své poddané byl velmi okouzlující, vtipný a usměvavý vladař.
Avšak za zdmi svého paláce byl naprosto jiný člověk.
Zvlášním kouzlem se měnil na věčněho nespokojeného krále. Téměř každý den častoval svoji královnu hrubými a ponižujícími urážkami o její neschopnosti a o tom, jak moc je špatná matka.
Hrubá slova používal i na jedno z princátek. Oslovoval ho tím nejhorším způsobem jako HAJZLE A ZMETKU.
Princátko bylo očarované, ale přesto krále milovalo. A přitom on si jeho lásku za takové chování a špatné smýšlení o princeti nezasloužil.
Královna po čase začala pochybovat sama o sobě. Pochybovala o svých schopnostech, o inteligenci i o tom, že je dobrou a milující maminkou svým dětem.
Tiše trpěla urážky, ponižování a věčnou nespokojenost svého krále. Nejvíce ji bolelo však to, že král se choval tak nepěkně ke svému princeti. Srdce měla vždy roztříštěné na miliardu kousíčků.
Bála se zasahovat do jeho výbuchů a nepřiměřených zásáhů vůči princátku, aby to nebylo ještě horší. Vždy když se zastala nebo něco málo řekla, o to víc byl král rozhněvaný a ponižoval ji i dítě.
Královna v sobě nosila tolik smutku a bolesti, až se začala propadat do tmavé dračí jámy. Tolik chtěla bojovat s královým prokletím, ale na druhou stranu se strašně bála jeho reakcí a zloby, co kolem sebe šířil kdykoliv vyslovila jiný názor na cokoliv, než měl on sám.
Od propadnuti do nejčernějšího dna dračí jámy ji držela moudrá sova, která ji utěšovala a podporovala v tom, že královna není ta špatná. Ale protože už byla přece jen letitá, tak nemohla královně pomoci se odlepit od dna dračí jámy. Ale nedovolila jí ani si sáhnout na to úplné dno. Za což jí královna byla a je nesmírně vděčná.
Až byla královna skoro na úplném dně, tak se objevila královská víla. Víla měla tak duši čistou a pokojnou, že královna se pomalu začala zpovídat ze všech svých trápení.
Královně pořád zní v uších její slova… nenech se, děláš to dobře, jsi skvělá maminka!!!
Jen jedno jí nemohla říct… že král královně vyhrožuje, že odveze nejmladší z princátek do daleké země a že už ho v životě neuvidí. A namluví mu, že jeho královská matka je tak zlá, že na tatínka poslala biřice. A to jen proto, aby si princátko udělalo názor o špatnosti své maminky a zapomnělo na ni.
Po skoro sedmihodinovém vymývání mozku, poslouchání o své neschopnosti a o tom, že ona je pro rodinu naprostá nula a přítěž, se královna vyplakala, zhroutila se natolik u moudré sovy, že jí sova nabídla tišící kouzelnou pilulku.
V ten den se v královně všechno zlomilo!!! V uších znějící víliny slova a soví utěšování jí dodalo natolik síly, aby přestala pochybovat sama o sobě, aby se postavila a odrazila od dna dračí jámy. Aby začala bojovat za sebe a hlavně za svoje princátka.
Při slovních útocích sem tam ještě královna zapochybuje o svém já, ale jen na malinký okamžik.
Den ode dne je silnější a připravená se postavit králi.
Za svůj veliký úspěch považuje i to, že už nemusí tajně svému princátku po útocích hladit dušičku, ale že se králi už dokáže malinko postavit.
Protože zatím královna nemá tolik sil, tak svoje semínko „znovunalezení“ v sobě pěstuje a zalévá potají.