Martínek to snášel celkem dobře… ale došlo i na slzičky a to když si vzpomněl na svou 10,5měsíční sestřičku a musím se přiznat, že i mně se pár slz v očích objevilo…Jinak odběr krve i samotnou „včeličku“ do zadečku před operací snášel bez jediného pípnutí. Čímž mě sám překvapil. Ještě den před operací se na nás přišel podívat Prof. MUDr.Šnajdauf, DrSc., který je přednostou tohoto oddělení a vysvětlil nám, jak operace proběhne – tedy samotný zákrok. Tak jsem byla zase o něco chytřejší :o)) a i tím pádem klidnější. Ještě sestřička Martínkovi ukázal hadrového panďuláka, který „byl také po operaci“ a měl na bříšku náplast a v ruce kanylku a ukázala mu, jak on sám to bude mít. Myslím, že tak se i sám lépe připravil na to, co ho čeká :o) Sama jsem ho pak doprovodila až k operačnímu sálu), dál s ním už šla jen sestřička, zřízenec a Martínkův pejsek (hračka!!), kterého si mohl tam vzít sebou. Měl si i rozmyslet, kterou pohádku tam bude chtít pustit… Tak jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem tam sama na operačním sále ležela a anesteziolog mně vyprávěl pohádku, jen už si nevybavuji, jaká to byla. Druhý den se i několikrát přišel podívat, jak se Martou daří.
Spala jsem s Martínkem na pokoji, v křesílku. První noc byla přistýlka rozbitá (předchozí maminka rozbití nenahlásila) a tu druhou noc po operaci, kdy Martínek pořád zvracel a musel být do druhého dne napojen na kapačky, jsem přistýlku nechala druhé mamince, ať se vyspí a já si opět vzala křesílko, protože jsem stejně každou chvíli stála u postele. Byla jsem ráda i za to křeslo, hlavně že jsem mohla být se synem pořád.
Musím se ještě zmínit o místním stravování, je naprosto bez chybičky :o) Dětem se jídlo vozilo přímo na oddělení. My, doprovod malých pacientů, si musíme pro jídlo chodit do Jídelny. Musím říct – najít Jídelnu, je opravdu umění, což potvrdily i sestřičky :o) Bloudila jsem chodbami v suterénu dost dlouho, nikde ani človíčka, kterého bych se optala na správný směr. Ale hlad je hlad a tak jsem ji nakonec našla. Oběd v hodnotě 21,50 a mohla jsem si vybrat z 5 jídel a večeře v hodnotě 17,50 – sebou studená, jinak jsem si mohla dojít na teplou. Z těch porcí by se najedli 2 lidé! A bylo to víc než výborné… K tomu ještě se tam dalo dokoupit něco „na zub“.
Také se mně moc líbila herna, kde děti našly všechny možné hračky a hry pro zpestření své dlouhé chvíle. K nadšení mého syna, i počítač. Zaujala mě dvojice mladých lidí, která sem docházela „bavit“ malé pacienty. Četli jim, hráli s ními hry, povídali si… atd. Prostě super! Při tom pohledu na to, jak si tam syn hrál, jsem opět zabrouzdala do těch svých vzpomínek, jak jsem si já v herně na ortopedii chodila hrát a učit se s místní učitelkou… jo, jo, vzpomínky.
Přesto všechno, jak jsme se tam měli dobře a starali se o nás, jsem byla ráda, když jsem se synem mohla konečně domů. Ale jsem ráda, že i na ty pouhé 3 dny mně zůstaly dobré vzpomínky a že Motol opět nezklamal (a že jsem měla na výběr víc nemocnic a vybrala jsem si opět tuhle, 200 km vzdálenou) a doufám, že i syn ty vzpomínky má stejně dobré jako já.
Takže pokud znáte někoho, kdo tam pracuje, poděkujte mu za mě ještě jednou… děkuji.
A jaké máte Vy vzpomínky a zkušenosti s nemocnicemi a třeba právě s Motolem???