V posledních dnech se tíživě a velmi pomalu vyrovnávám se ztrátou maminky a tudíž se mi v mysli vrací spousta různých rozhovorů, situací a také článků, které jsem napsala. A teď konkrétně mám na mysli jeden jediný článek. Je to už nějaký ten pátek, co jsem psala o svých rodičích a svého tatínka nazvala „dinosaurem“…
A nyní mám pocit „dluhu“. Je to jakýsi můj nevyrovnaný účet. A tak se to právě teď pokusím „srovnat“.
V době, kdy jsem zmíněný článek psala, mi vážně onemocněla maminka a můj tatínek v té době nebyl s to tento fakt přijmout. A v návaznosti na tuto skutečnost přizpůsobit své chování. Nebo možná lépe řečeno – změnit své staré zvyky. A přesto, že se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš, já toho byla svědkem. Stala jsem se svědkem velké proměny svého vlastního tatínka. A zároveň jsem se tím utvrdila hned v několika věcech. Za prvé jsem si naplno uvědomila, jak pevné pouto drží naši rodinu pohromadě. Za druhé jsem měla možnost vidět tatínkovu proměnu na vlastní oči a tudíž si uvědomit, že když se opravdu chce, tak to jde. A za třetí, když se ocitnete ve skutečně zátěžové situaci, jste schopni ze sebe dostat mnohem víc, než si vůbec dokážete představit. Tím chci říct, že člověk leckdy ani netuší, co všechno zvládne a dokáže, když je toho zapotřebí.
A teď to vezmu po pořádku.
Téměř čtyřicet let jsem tatínka vnímala jako milujícího rodiče a možná tak trochu jako velké dítě. V domácnosti nebyl schopen zastat žádné práce, pokud měl něco zařídit, obvykle na to zapomněl a když se měl postarat o nás, o děti, většinou z toho byl karambol. Takže když to shrnu, byl mi víc sourozencem než rodičem.
Nicméně – vždy přítomný a milující.
Začátky proměny byly poměrně lehce přehlédnutelné. Tatínek začal vynášet koš. Sám od sebe. Aniž by ho o to někdo požádal. Potom začal jezdit na nákupy. Postupem času se stal pravidelným a jediným dodavatelem zásob ledničky a špajzu. Jednoho dne jsem se mu nemohla dovolat na pevnou linku a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že luxuje. A tudíž přes hluk vysavače neslyší vyzvánění telefonu. Ihned byl s úsměvem omluven, to je přece jasné. A tu chvíli mě poprvé napadlo, že se s mým tatínkem „něco“ děje.
Když na jaře propustili maminku z nemocnice domů, měl v hlavě jedinou „starost“, chtěl jí uvařit něco dobrého na uvítanou. Už tenkrát jsem pociťovala něžné dojetí nad jeho chováním. Časem se s kuchyní i vařečkou skamarádil… Můj tatínek začal vařit. A začal dělat spoustu věcí, které nikdy nedělal, jako např. stíral podlahy a oháněl se smetákem jako znalý uklízeč. A v posledních šesti týdnech se stal maminčiným ošetřovatelem a pečovatelem na noční úvazek. Přes den jsme se staraly my (děti) a tatínek „sloužil“ noční. Přesto, že se vůbec nevyspal, během noci i patnáctkrát vstával a trasu koupelna-ložnice ťapal v dvojnásobném počtu, nikdy, ani jednou za celou tu dobu, nevyslovil, že bychom dali maminku do nemocnice. Trpělivě běhal po doktorech, vyzvedával recepty a následně navštěvoval lékárny. Poslední měsíc se od maminky nehnul na krok, neopouštěl dům, nikam nechodil, byl pořád s ní. Doprovázel ji na toaletu, vodil ji za ruku, nosil jí pití do postýlky, utíral jí pusu, převlékal pyžamka a nekonečně dlouhou řadu věcí, všechno se to vypsat ani při nejlepší vůli nedá.
A v ten poslední den byl s ní… A držel ji za ruku, když „usnula“…
A jaké je to teď? Je to pořád můj tatínek. Je tím, kým byl po celý můj dosavadní život a zároveň i tím, kým se stal během posledních dvou let. A můj pohled na něj se trochu pozměnil. Když se na něj dívám teď, cítím obrovský obdiv. A přiznávám se, že poprvé v životě jsem na něj doopravdy a skutečně pyšná.
Musela jsem o tom napsat, moje vnitřní potřeba – vyrovnat svůj „dluh“ vůči tatínkovi – byla velmi silná a tichý hlas svědomí neodbytný. A já, stejně jako všichni ostatní lidé, se snažím jít dál… i když občas přešlapuji… musím jít dál… a to by bez „srovnaných účtů“ dost dobře nešlo… alespoň já to tak cítím.