Jsem si vědoma, že každý člověk může mít „své tajnosti“ či „své tajemství“. Dobře to znám. Vím, že jsou lidé, kteří na sebe všechno všem řeknou a tím se jim uleví (asi, nevím to jistě, jen to odhaduji). Ovšem pak jsou lidé jako například já, kteří nahlas neříkají, co cítí a žijí si svůj život uvnitř – ve svém vnitřním vesmíru. Každý tu volbu má – říct či neříct a je to volba svobodná…
Človíček, o němž bude řeč, je mi nade vše drahý a v mém srdci má své neotřesitelné postavení, milovala jsem ho od prvního okamžiku a můj vztah k němu se stále prohlubuje, podstupuje jisté změny s ohledem na věk, stále se vyvíjí, nicméně je hodně silný, troufnu si říct, že jsme spolu „svázaní“ a doufám a věřím, že to bude moje „doživotí“. Moje maminka s láskyplným úsměvem šeptem říká: „Vám dvěma zapomněli v porodnici přestřihnout pupeční šňůru.“ A něco na tom bude. Já a můj syn máme k sobě hodně blízko a sdílíme spolu nádherný důvěrný vztah.
A já jsem si v poslední době nějak neuvědomila nebo možná pozapomněla, že i ten můj klouček roste, vyvíjí se závratnou rychlostí, nasává nové poznatky a informace, sám o věcech přemýšlí a rovná si své myšlenky a v neposlední řadě: cítí.
Uvnitř je stejně křehký jako já. Vím to. Cítím to. Stačí mi jeden pohled a vím… že se něco stalo, že se něco děje, že prostě „něco“… Občas se mi stává, že se dívám na něj a vidím sebe. Vidím sebe jako dítě, které přemoženo silou emocí si neví rady…
Hned po jeho příchodu domů jsem „věděla“, stačilo se na něj podívat, výraz v obličeji dal tušit velký vnitřní boj. Něco se stalo. A nevěděl si s tím rady.
Chvíli mi trvalo, než jsem se osmělila a zeptala se: „Copak je Ti?“. Neodpověděl. Tušila jsem, že neumí popsat, co cítí. Tak jsem se zeptala jinak: „Chceš si o tom promluvit?“ Odpověděl: „Nemůžu.“ A v očích se mu zaleskly slzičky. Vzala jsem ho do náruče, přitiskla ho k sobě a pošeptala: „Až budeš chtít, můžeme to spolu probrat.“
Netrvalo dlouho a přišoural se ke mně. Jen se na mě díval. Zjevně odhadoval, co udělám, až se dozvím to, co ho tíží. Byla jsem uvnitř netrpělivá a nedočkavá, ale věděla jsem, že musím zachovat klid, nevyzvídat a počkat. A najednou z něj vylétlo: „Paní učitelka se na mě zlobí.“ Tahle věta mě téměř porazila. Má báječnou paní učitelku, skvěle si rozumějí a dobře spolu vycházejí. Paní učitelka je vyjímečná bytost, je inteligentní a k dětem velmi empatická. Z toho mi logicky vyplynulo, že můj synek něco provedl. A já bych ráda věděla, co to bylo. Takže už jsem neotálela a zeptala se: „Proč se na Tebe paní učitelka zlobí?“ Odpověď byla hodně stručná: „Nevím.“ Věděla jsem, že ví. Věděla jsem, že je pro něj těžké to zformulovat do vět. Tak jsem se zeptala: „A čeho se to týká? O čem jste spolu vy dva mluvili?“ A tím, že se rozpovídal, jsme se dobrali k jádru věci. Zalhal. Můj klouček zřejmě poprvé v životě zalhal.
Překvapilo mě to. Nečekala jsem to.
Paní učitelka to velmi snadno a rychle „prokoukla“ a zcela oprávněně se na něj zlobila. Slzy se mu začaly koulet po tvářích a ze rtů se vydralo: „Mě to tak mrzí…“ Na to jsem mohla říct jen jediné: „Věřím Ti.“ Věřila jsem, že ho to mrzí, dobře ví, že lhát se nemá. A navíc – jeho utrpení bylo viditelné. Jen jsem nemohla přijít na to, proč zalhal. A tak jsem se zeptala: „A proč jsi to udělal? Proč jsi jí neřekl pravdu?“ Odpověděl ihned: „Bylo to tak těžký, tak strašně těžký…“ Co na tohle může máma říct? Honila se mi hlavou spousta myšlenek, od samotného faktu, že v životě člověka se opravdu může stát, že pravda se stane těžko dostupnou a těžce vyslovitelnou, vždyť pro pravdu trpěla spousta lidí a za pravdu zaplatili i cenu nejvyšší, až po skutečnost, že je to ještě dítě a chybí mu životní zkušenost.
A tak jsem začala vysvětlovat: „Víš, někdy se Ti může stát a buď si jistý, že se Ti to v budoucnu ještě stane, že se ocitneš v situaci, kdy pro Tebe bude těžké říct pravdu. Ale Ty sám dobře víš, co je správné a co ne. Rozlišit to umíš. A stejně tak víš, že lhát se nemá. Pokud to uděláš, budeš se cítit jako právě teď, bude Ti smutno, bude Ti zle a budeš mít výčitky svědomí. Příště, až se to stane, bys měl být poučený a vědět, jak se k tomu postavit. Chyby děláme všichni, ale neměli bychom v nich setrvávat. Na chybách rosteme a učíme se. Udělal jsi něco, co se nemá. A záleží jen Tobě, co uděláš příště.“
Naslouchal mým slovům, v hlavince mu to šrotilo a najednou vyhrkl: „Neříkej to tátovi… prosííím…“ Moje reakce byla unáhlená, šla přímo od srdíčka, kývla jsem a řekla:“To víš, že neřeknu.“ Aniž bych se předem zamyslela nad tím, co říkám.
Proč mě o to požádal je jasné, styděl se.
Styděl se za své chování a nechtěl k tomu další „svědky“.
A tak jsem se sama pomyslně přilepila. Na pavučinku. Jsem lapená v pavučince tajností. A nesmím to říct, protože bych zklamala synovu důvěru a protože slib je slib…
Jsem upřímně ráda, že jsem mohla být tím vyvoleným svědkem já. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost k tomu říct svůj názor a nasměrovat tím jeho další konání. Jsem ráda, že máme za sebou první bolavou zkušenost s pravdou a lží.
Přesto se mi stále dere do mysli: A neměla bych to manželovi říct? Mohou i uvnitř rodiny být tajemství? Ano či ne?