Osudová láska však nemá vždy šťastný konec. Vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži. Pojala jsem tedy k lásce jako takové velmi nedůvěřivý vztah…
Odmalička „dobře krmená“ – až budeš velká, tak se vdáš… – až budeš vdaná, tak si o tom popovídáme… spoustu a spoustu podobných vět jsem slýchávala od útlého dětství, takže jsem z toho zcela pochopitelně vyvodila, že VDÁT SE prostě musím, že se všechny ženy „musí“ vdát, prostě se to sluší a patří. A očekává se to (ode mne). S touhle „diagnózou“ z minulého století jsem vstupovala do života. A ještě jeden těžký handicap jsem si nesla do života: měla jsem utkvělou představu, že když budu milovat upřímně, hluboce a opravdově, že se mi nemůže nic špatného stát…
Nikdo mi neřekl, že láska může mít i nešťastný konec…
Záhy jsem zjistila, že v mém případě to funguje jaksi obráceně. Ten, koho bych si přála, o mě nestojí a ten, kdo o mě stojí, toho nechci já. Takže jsem v tom světě dospělých byla celkem dosti nepřehledně ztracená. Po nějakých těch nedopatřeních a tápání to přece jen zajiskřilo…
Jenže se velmi rychle provalilo, že pán je už vázán jinde, no a já urychleně posbírala své zhrzené já a šupajdila pryč. Po první ledové sprše následovala druhá … a tak dále…
Až přišel On. On s velkým „O“. Převrátil mi život vzhůru nohama. Zamilovala jsem se silou svých dvaceti let. A upřímně řečeno – položila jsem se do toho celá. Dala jsem mu všechno – své srdce, svou duši a své tělo. Byla jsem jeho. Cítila jsem to tak. Byla jsem tenkrát šťastná, doopravdy šťastná. Milovala jsem a cítila jsem, že je to vzájemné. Bylo to opravdové souznění duší, těl i srdcí. Rozuměli jsme si a milovali se. Žila jsem v přesvědčení, že je to ON, že s ním strávím celý svůj život. Nic jiného jsem si nepřála a po ničem jiném netoužila. Zanedlouho jsem však měla zjistit, že to tak nebude…
Moji rodiče, resp. můj otec, se postavil proti tomuto vztahu. Dost ostře to slovně vyjádřil. Můj partner byl o dost starší než já a mně to nepřipadalo důležité. Došlo to tak daleko, že jsem byla nucela „volit“.
Zvolila jsem partnera, svou životní a osudovou lásku.
Jenže on „nevydržel“. Neustál to. Bál se, že bychom to do budoucna nezvládli. Bál se, že bych ho časem opustila kvůli jinému muži. Bál se mého otce.
Po čtyřech letech společného žití jsme se rozešli.
Zhroutila jsem se.
Nemohla jsem spát. Nemohla jsem jíst. Po nocích jsem uklízela byt, myla okna, stírala podlahy… Tmavé kruhy pod očima a ubývající kila byla viditelnou známkou mé duševní nepohody. Cítila jsem fyzické utrpení. Nemohla jsem bez něj být. Nemohla jsem bez něj žít. Bolel mě každý nádech a každý výdech. A já nechtěla dýchat. Vůbec jsem nechtěla dýchat…
Myslela jsem si, že umřu … A tak jsem tu bolest začala zahánět alkoholem…
A spánek jsem si zajišťovala Rohypnolem…
Lízala jsem si rány hodně dlouho, mnoho let…
Šrámy na duši zůstanou celoživotně.
S tím už jsem se přestala prát…
A tak, když jsem se vyhrabala z nejhoršího, jsem se rozhodla.
Láska už mi cestu nezkříží. Nechci ji a nestojím o ni.
Už nedopustím, aby mi někdo nebo něco vládlo.
Když to nejde srdcem, půjde to rozumem.
A tak jsem odevzdala svůj život svému rozumu a srdci jsem „zakázala“ vládnout.
Žila jsem tak plných 14 let. Spokojeně. Bez výkyvů. A bez potíží.
